Mise - 3. kapitola 1/2

12. ledna 2015 v 12:00 | Hermi |  Mise
Tak tohle se mi ještě nestalo - omezená délka článku? Co to sakra je?! Už docela chápu, proč se Kate vždycky tak vzteká. No to je divný...To se mi nestalo ani u SS a to bývalo docela dlouhý. No nic, prostě jsem to rozpůlila. Kratší články se stejně lépe čtou...
Jinak, nejspíš jste si všimli, že toho tady poslední dobou nějak moc není, ale vzhledem k tomu, že je pololetí a my ještě jedem na lyžák, máme toho ve škole dost a já to prostě nestíhám. Moc se omlouvám, ale tato třetí kapitola totálně vyžrala můj dosavadní volný čas. Je mi jedno, jestli mě za to ukamenujete nebo ne, ale tady prostě je:


Sevřelo se mi hrdlo a já úmyslně zadržela dech. V duchu jsem se sice uklidňovala, že se mi nemůže nic stát, ale tomu jsem ani trochu nevěřila. Uvnitř jsem moc dobře věděla, že tady můžu přijít o život bez mrknutí oka. Ale byla jsem odhodlaná dokázat všem tam uvnitř, že alespoň za něco stojím. A to i za cenu toho, že by to nebyla tak docela pravda. Tentokrát jsem byla odhodlaná přežít ve jménu těch puberťáků uvnitř. Polkla jsem. Najednou jsem si byla dobře vědoma, že mi chybí spousta životně důležitých věcí, a že většinu z nich sem s námi ani neposlali - jídlo, pití, kyslík… Ano, chyběl mi pozemský vzduch. Brunátněla jsem v obličeji, který pozvolna ztrácel bílou barvu, již nabyl, když jsem byla donucena chytit se něčí ruky a získával barvu čistě červenou. K mé smůle jsem se z devatenácti možných chytila té, které jsem neměla.

Pomalu jsem otevřela dosud pevně semknuté rty a obezřetně se nadechla. Nic se nestalo, prostě jsem dýchala. Jako na Zemi. Byl tu kyslík!

Uvažovala jsem. Uvažovala jsem nad vjemy, které jsem vnímala. Nad všemi.

Teplota byla nápadně vysoká. Mohlo tu být kolem pětadvaceti, třiceti stupňů. Vyhrnula jsem si rukávy a zhluboka dýchala. Najednou jsem litovala, že nemám žádnou vodu. Docela by se tu hodila.

Všechno, co jsem tu vnímala, mi přišlo horší než na Zemi. Vše znemožňovalo život, i když se to dalo nějak přestát. Teplota byla vysoká, tlak veliký, přitažlivost také, takže mi pomalu dělalo problém zvednout nohu. Ale možná to bylo jen o zvyku.

Co teď? Cítila jsem nutkání vydat se to tu prozkoumat, ale nějaký základní pud sebezáchovy mi v tom bránil. Krajina tu vypadala nanejvýš podivně a nevěřila jsem, že při těchto podmínkách by planeta mohla být neobydlená. Naneštěstí jsme postrádali nejen jídlo, pití a podobné potřeby, ale i jakoukoliv znalost zdejšího prostředí a k tomu také ještě zbraně, které jsme mohli v nadcházejících dnech opravdu nutně potřebovat. Nakonec jsem se rozhodla vrátit do lodi a dokázat jim, že zatím jsem naživu.

Mohutné rány se rozlehly podivným lesem, když jsem zabušila na dveře lodi. Byla jsem si jistá, že to musel slyšet každý živý tvor v okruhu jednoho kilometru, a že jestli mě okamžitě nepustí dovnitř, jsem do tří minut mrtvá. Ale dalo se čekat, že ani trochu nevěří, že ještě žiju, takže spíš si to dobývání dovnitř odůvodní jako útok nějakého místního tvora, se kterým by se nějak zvláště setkat nechtěli.

Jak jsem si myslela. Neotevřeli. Možná ze strachu, možná z opatrnosti. Ale neotevřeli. S povzdechem jsem se svezla na zem, zády ze zdi. Ne, ne, ne. Marco měl pravdu. Nedožiju se tu rána. A já se zmýlila. Nikdy nebudu mít dost štěstí na to, aby mě nevylosovali, natož abych vůbec přežila. Ani v našem světě jsem si nikdy nedávala moc šancí na přežití a to i přesto, že jsem nikterak slabá nebývala.

Uslyšela jsem šelest. Málem se mi zastavilo srdce. Ne. Něco mě slyšelo. Upřela jsem zkoumavý pohled do krajiny před sebou. Nic zvláštního jsem ale nezpozorovala.

Kraj byl temný, přestože zdejší slunce zářilo zřejmě až abnormálně. Pozvedla jsem pohled k obloze. To přece není možné. Co to… Na nebi zářily dvě hvězdy. Dvě slunce. Kolik jich tu ještě je? Kolik jich přes stromy není vidět? Tak proto tu bylo tolik světla! Ta planeta má víc sluncí! To byl šok, na který do smrti nezapomenu. Uvažovala jsem, jaká překvapení mě tu ještě čekají. Možná i proto je tu takové horko. Ale vždyť ta slunce jednou zajdou. Nebo ne? A jak dlouho tu trvá den? Spojovala jsem si jedno s druhým. Velká přitažlivost, to znamená, že je planeta větší, proto den bude trvat déle, ale nebudou tu roční období. Alespoň ne tak, jak je známe. Protože vlivem většího počtu sluncí přece…ale okolo kterého planeta obíhá? To je přeci absolutně nemožné… Může obíhat okolo více sluncí najednou? Ne, to přece nejde…

Z úvah mne vytrhlo hlasité zavřeštění. Přicházelo z houfu podivných stromů, který by se s dávkou fantazie možná dal nazvat lesem. Možná jen lesíkem. Stromy v něm ale byly nepřirozeně vysoké. Vlastně i široké. Měli černou kůru, místy fialovou a…

Něco jsem uviděla. Pohyb přímo mezi stromy. Jen jako by se něco pohnulo. To ne. Musela jsem se okamžitě dostat dovnitř, protože osobně bych se s tím setkat opravdu nechtěla, ať už to bylo cokoli. Vrhla jsem se ke dveřím a začala do nich mlátit jako hluchý do vrat. Bušila jsem hlava nehlava, ale nikdo neotvíral. Jak jinak. Byla jsem jim ukradená. Byli rádi, že se mě zbavili.

"Notak!," křičela jsem, "Otevřete! To jsem já!" Nic. Žádná reakce.

Mezitím se zpoza stromů vyřítilo něco nepopsatelného. Obrovské zvíře s mnoha desítkami zubů ostrými jako břitvy. Drápy mu tvořily od mohutných tlap dlouhé oblouky, přičemž se dole dotýkaly země. Udivil mne nezvyklý počet očí. Nepočítala jsem je, ale odhadovala bych něco mezi pěti a deseti. Mělo to čtyři končetiny a chodilo po všech, stejně jako zvířata na Zemi a tělo mu kryl mohutný hnědý krunýř, který sloužil určitě jako pancíř. To, co zpod něj vyčuhovalo, mělo sytě žlutozelenou barvu. Bezděky se mi z hrdla vydral srdceryvný výkřik. Nebylo to nijak zvláště odporné, ale to mu neubíralo na nebezpečném vzhledu. Krev mi tuhla v žilách. Zase. S dalším zoufalým výkřikem jsem se znovu obrátila ke dveřím, zatímco ten tvor za mnou se blížil závratnou rychlostí.

"Pusťte mě dovnitř!," ječela jsem jako smyslů zbavená.

"Hej!" Zase nic. To snad není pravda! V návalu beznaděje jsem se vrhla k okénku ve stěně a mlátila do něj, jak nejvíc jsem jen mohla, přičemž jsem vřískala jako na lesy. Problém ovšem byl, že ten můj řev to zvíře samozřejmě ještě víc vydráždil.

"Ne, ne, ne!!," ječela jsem, "Až tady pojdu, bude to jen a jen vaše chyba!" Obviňovala jsem je, i když jsem věděla, že mě nejspíš nikdo neslyší. Ta bestie byla už jen pár metrů ode mě. Vrátila jsem se ke dveřím. Zoufalá, hladová, zpocená a unavená. Po tvářích mi tekly slzy, které se v tom horku rychle vypařovaly. S ránou jsem sebou sekla o zem přede dveřmi a odhodlaně hleděla do toho množství očí. Když už bylo to zvíře ode mě nějakých pět metrů, zavřela jsem oči a viděla jen černo. Černočernou tmu. Poslední, co mi blesklo hlavou, bylo, že s největší pravděpodobností ztrácím poslední zbytky vědomí.
***

Pomalu jsem otevřela oči tak široce, až mě vlhké řasy zašimraly pod obočím. Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe a až potom uvažovala, kde to vlastně jsem, a co se mohlo stát. Byla jsem zpátky v lodi, zády opřená o zeď. Usmívalo se na mě několik převážně dívčích tváří. Ostatní se bavili a halekali jeden přes druhého.

"Jak…jak je…," pokusila jsem se ze sebe dostat otázku, ale v ústech jsem měla příliš sucho a bolela mě hlava.

"Uklidni se," řekla tiše Giulia, ta dívka s tmavými vlasy a modrýma očima.

"Jak se vlastně jmenuješ?" Zakašlala jsem a chystala se odpovědět, když to za mě udělala Rose.

"To je Tara," vysvětlila. Mlčky jsem přikývla.

Nějaká dívka mi položila studenou dlaň na čelo. Měla černé vlasy a bledou pleť.

"Myslím, že má horečku," konstatovala. Vtom se odněkud vynořila Jeanette. Se starostlivým výrazem na mě pohlédla.

"Mon Dieu, ty chudiiinko!, " vykřikla zděšeně s francouzským přízvukem.

"Nedělej z toho tragédii, Jeanette," uklidňovala ji Rose, "Myslím, že je to jen úpal."

"Ále i thák," protáhla Francouzka, "Urrrčitě to néní přřříjemné!"

Zakašlala jsem a polkla.

"Myslím...," sípala jsem, "Myslím, že budu v pořádku."

"Ty radši lež," mírnila mě bledá černovláska. Marně jsem vzpomínala na její jméno.

"Jak se jmenuješ?," vyhrkla jsem.

"Já jsem Iniath," představila se. Podivné jméno. Nakrčila jsem obočí. "Promiň, že se tak ptám, ale...odkud jsi?"

Usmála se.

"Z daleka. Z věčně zamrzlých plání Grónska," odpověděla. Tak proto je tak bledá.

"Aha. Muselo to tam být zajímavé." Koukala jsem do země.

"A odkud jsi ty?"

"Já?" Zamyslela jsem se nad svou odpovědí.

"Z Británie," odpověděla jsem trochu smutně. Uvažovala jsem, kolik lidí už tady znám. Rose, Iniath, Jeanette, Elisabeth, Giuliu, Nicholase, Marca… Přemýšlela jsem, jestli časem poznám všechny. Jestli poznám všechny, než jich polovina zemře. A než zemřu já. Od sebevražedných myšlenek jsem se nějak dostala k prostředí venku. Zůstaneme přes noc tady? A za jak dlouho bude noc? Jak můžeme přežít tam venku?

Postavila jsem se.

"Počkej!," křikla Giulia, "Ještě ti nemůže být dobře!"

"To vím nejlíp já!," odsekla jsem a razila si cestu dvacetičlenným davem. Protlačila jsem se okolo dvou lidí, co se spolu bavili nějakým podivně povědomým tvrdým jazykem, kolem dívky s tmavší pletí a černými vlasy, co předstírala, že je velmi zaujatá vlastními nehty, až k Nicholasovi, co se bavil s Elisabeth.

"Co teď?," vyhrkla jsem dřív, než kterýkoliv z nich stihl něco říct.

"Coby? Dá se tam přežít, když ještě žiješ, ne?," odpověděla Elisabeth, "Tak se ráno vydáme ven."

"Ráno? Vy hodláte čekat do rána?"

"Lépe to nevidím," přidal se Nicholas, "V noci venku nepřežijeme."

"Copak se tam stmívá?!," vykřikla jsem, "Vždyť ani nevíme, jestli je na téhle planetě vůbec někdy noc! A vy takhle jistě prohlásíte, že počkáme do rána?!"

"Nerozčiluj se. Musíme respektovat to, co si přejí ostatní," zpražila mě Elisabeth. Věděla jsem, že ostatní by si určitě nepřáli strávit venku celou noc, ale přesto mě to dopálilo do nejvyšší možné míry.

"A jak můžete vědět, co chce většina?! Jste snad vy dva většina?! Nevím, jak vy, ale já jdu ven, ať to tak chcete, nebo ne." Tím jsem uzavřela rozhovor a vydala se ke dveřím, protože jsem si byla skoro jistá, že ten tvor zvenku zmizel už dávno a že planeta není plná jemu podobných. Ale i kdyby byla, já to chtěla zjistit. Chtěla jsem být tou, která na to přijde. Ne tou odvážnou. To možná jen jako vedlejší účinek. Prostě jsem tam nechtěla jen tak ustrašeně sedět a zírat do zdi.

"Co to dělá?," slyšela jsem hlas za sebou. Patřil té dívce, co se předtím zdála být tak zaujatá vlastníma rukama.

"Páchá sebevraždu," odpověděl Nicholas.

"Rest in peace," pronesla dívka spíš sama pro sebe.

Mě nic z toho nezastavilo. Bylo mi to srdečně fuk. Věděla jsem, že pokud se tam venku vůbec někdy setmí, tak si do té doby dokážu sehnat přístřešek. Mohla jsem jen doufat, že tu nejsou žádná tornáda, hurikány, silné deště, bouřky, kroupy nebo časté požáry. A to zejména proto, že jsem si byla jistá, že můj budoucí domov bude sestávat převážně ze dřeva. Pak ve mně hrklo. Jestliže je na planetě tak teplo, budou tu nejspíš vznikat požáry. Tedy za předpokladu, že tu půjde vůbec rozdělat oheň. Je to těžké, když o tomhle novém světě vůbec nic nevíte.

"Kam jdeš?," vyhrkla Rose, která v tu chvíli přiběhla a rukou na mém rameni mě okamžitě zadržela.

"Ven," odpověděla jsem.

"Vždyť ses teprve před chvílí vrátila! Ty víš nejlépe, že tu musíme zůstat!"

"Jak dlouho tu budeme zůstávat? Jednou tam budeme muset jít. A je na nás, abychom si vybrali, kdy to bude."

Přikývla. "Běž, když chceš. Ale opatruj se."

"Jdu s ní!," ozvalo se vzadu.

"Was?!," vykřikl někdo jiný. Dopředu se prodrala dívka se zlatorudými vlasy a pihami posetým obličejem. Příliš hezká nebyla, zato odvážnější než všichni ostatní v této lodi. Přísahala bych, že to byla Němka.

"Jmenuju se Trudy," podala mi ruku. Nebyla to ještě včera Gertruda? Vlastně před třemi sty lety…?

"Tara," představila jsem se.

"Já vím," kývla.

Z davu se prodral další člověk. Tmavovlasý Němec, což jsem vydedukovala z jeho způsobu řeči, protože německé nadávky jsou to jediné, co z hodin němčiny do smrti nezapomenu.

"A tohle je Max," dodala Trudy.

"Ich gehe auch," prohlásil.

Upřela jsem na Trudy nechápavý pohled, i když jsem tušila, co řekl. Možná, že nadávky nebyly to jediné, co jsem si pamatovala.

"Max jde s námi," usmála se.

"Někdo další?," obrátila jsem se na dav.

"Nebudu tady jen tak sedět," prohlásil Marco a zvedl se ze země, "Nejsem o nic větší srab, než ty." Takže jsme čtyři.

"Půjdu taky," přidala se ještě malá Asiatka, "Jmenuju se Ann."

"Já jsem Tara. Tak je nás pět. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží."

Otočila jsem se. Otevírala jsem dveře. Za nimi se ukázala jasná slunce putující po téměř bílé obloze. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Připadalo mi, že je v něm více kyslíku, než na Zemi. Chystala jsem se udělat krok směrem ven, ale něco mě zadrželo.

"Počkejte!," rozlehlo se prostorem, "Já jdu taky." Z davu vystoupil ramenatý chlapík s tak světlými vlasy, že vypadaly skoro bílé.

"Jsem Vladimir. Pocházím z Ruska." To je vidět, blesklo mi hlavou.

"Šest. Je nás šest."

Vyšla jsem ven a ostatní mě následovali.

Nebe bylo bledé a věštilo smrt. Bylo horko a sucho. Voda žádná. Stromy s černou kůrou se majestátně tyčily k obloze. Zářivě fialové výhonky vyrůstaly ze země snad všude a místy byly protkané zlatými, či čistě modrými květy.

Kudy teď? Otočila jsem se na ostatní členy naší skupiny.

"Půjdeme lesem."

"Šílíš?," vyhrkl Max, "Víš, co v tom lese může být?!"

"Dřevo," odpověděla za mě Ann.

"Přesně tak," přitakala jsem, "Dřevo, stín, jídlo a voda. To jsou čtyři věci, co teď potřebujeme."

"Vždyť nás tam na každém krrroku může něco sežrrrat!"

"Anebo nemusí. Risk je zisk. Takže jdeme."

"Grrrupa sebevrrrahů!," mumlal si Max.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 13. ledna 2015 v 15:16 | Reagovat

Tato kapitola se mi opravdu moc líbila. Nekrásnější je to, že je vlastně každá postava úplně jiná, i když jim třeba dáš prostor na to, říct jedinou větu (a od poloviny jsem si ještě nezapamatovala jména).
Opravdu nedokážu odhadnout, jak to bude pokračovat, a to se mi moc líbí. Jen tak dále, máš úžasný talent!

2 Hermi Hermi | 17. ledna 2015 v 9:37 | Reagovat

[1]: Díky moc! No, snažím se, aby každá postava měla vlastní povahu, ale dosud se mi to ještě v žádné povídce moc nepodařilo, tak jen doufám, že tady bude nakonec každý jiný. :-D

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 19. ledna 2015 v 23:54 | Reagovat

Vážne sa mi nepáči že ich na takú misiu poslali úplne nepripravených. :/ Príde mi to ako... Príliš nereálne.
Za malú logickú chybičku by som považovala fakt že má úpal. S úpalom by sa nijak extra ďaleko nedostala... A vzhľadom k tomu že bola von iba krátko a dostala úpal, mi nesedí že sa von všetci hrnú len tak, bez prípravy a ochrany.
Ale nevadí. Ty už sa nejako vynájdeš ;)
Inu, to ako vážne??? Ani nám nepovieš ako sa dostala späť dnu? Kto ju zachránil? A čo sa stalo s "domorodým obyvateľom"? :D

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 20. ledna 2015 v 21:11 | Reagovat

No, sice je poslali nepřipravené, ale kdyby se je pokusili vybavit nějakými zásobami, tak by jim ty zásoby po tři sta let trvajícím letu stejně byly na nic :)

Ale jinak mě tahle kapitola naprosto, naprosto okouzlila, obzvláště různorodost postav a tvé popisy prostředí.
Také mě zarazilo, že jsem nepostřehla, kdo a jak ji zachránil, ale věřím, že to bude odhaleno v dalších kapitolách.

P.S.: Máš můj obdiv, já bych si od tolika postav ani nezapamatovala jména, natož národnosti a charaktery :)

5 Hermi Hermi | Web | 30. ledna 2015 v 9:46 | Reagovat

[3]: No ano, je to plné logických chybiček. Snad je časem vychytám. No, pár věcí z těch tvých otázek se tam nejspíš opravdu nakonec vysvětlí. Hlavně to s tím domorodým obyvatelstvem. Původně jsem sice žádné neplánovala, ale...

[4]: Děkuji moc!
P.S.: Kdybys ty postavy, vzhledy, jména a charaktery měsíc vymýšlela, myslím, že by sis je taky pamatovala. XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama