Mise - 3. kapitola 2/2

15. ledna 2015 v 12:00 | Hermi |  Mise

Vešli jsme do lesa. Okolí potemnělo. Vysoké stromy podobné sekvojím a baobabům zakrývaly svými mohutnými korunami bledé nebe. Všechno dřevo bylo jen na kmenech stromů, jež stály kořeny pevně uchycené v zemi.
"Co teď?," zeptala jsem se, "Nějaké nápady?"
"No," zamyslela se Ann, "Můžeme nějaký strom vyvrátit, ale pochybuju, že nám bude stačit jeden." Její angličtina byla překvapivě dobrá, "Nebo bychom mohli prostě najít něco užitečného, co by posloužilo jako sekera. Jenže tady kov najdeme jen těžko, takže leda kámen. A upřímně řečeno bych ráda viděla, jak tohle přepižláme kamenem."
"Já mám lepší nápad," prohlásil Max, "Když tak moc chcete to dřřevo. Budeme ale potřřebovat vodu a oheň. A není jisté, že to vyjde…"
"Chceš ten strom přepálit?," vykřikl Marco, "To by mohlo vyjít.. Ale je ti jasné, že máme jeden pokus, protože jakmile ten oheň uhasíme, mokrý strom už nezapálíme?"
"Fehler," pousmál se Max, "Les je plný stromů."
"To je plýtvání!," vrtěl hlavou Vladimir, "Ale budiž."
"Tak se uklidníme," mírnila jsem jejich diskuzi, "Nemáme vodu. A nevíme, jestli tu vůbec nějaká je."
"Můžeme se rozdělit," navrhla Trudy.
"Nevím, jestli je to nejlepší nápad," namítla jsem. Nikdo mě ale neposlouchal. Sami se dohodli a na mne nedali. Povzdechla jsem si.
"Počítejte kroky. Nikdo se nevzdálí víc, než na pět set kroků odsud. Jakmile najdete vodu, vrátíte se přesně stejnou cestou, po které jste přišli. A každý půjde jiným směrem. Někde tu musí být voda. A tak daleko to určitě nebude. A myslete na to, že tam jdete na vlastní riziko."
Všichni souhlasně zamručeli. A rozešli jsme se do všech světových stran.

Brzy jsem osaměla v okolním lese, který se skrýval ve stínech. Tiše jsem našlapovala, aby mě nic nevidělo, ani neslyšelo, ale čím dál jsem šla, tím horší byl můj pocit, že nejsem sama. Snažila jsem se na to nesoustředit, prostě na to nemyslet, ale nešlo to. Počítala jsem kroky. Sto. Sto padesát. Pod nohou mi praskla větévka. Byla to snad první větévka, kterou jsem v celém lese viděla a já na ni prostě musím stoupnout. Jeden by řekl, že se na tom zeleném podloží podobném mechu nezlomí, ale to bylo nejspíš tou přitažlivostí. Prostě jsem tu byla těžší. Ale pocitu, že mě něco sleduje, jsem se nazbavila. Jenže v momentě, kdy jsem stoupla na klacík, jsem o sobě dala vědět nejspíš polovině lesa, takže mi bylo jasné, že v tomto okamžiku je po mně. Přestala jsem počítat kroky a rozběhla jsem se. Něco bylo za mnou. Určitě bylo něco za mnou.
A v tu chvíli jsem ucítila na noze vlhko. Co to..
Pode mnou se leskla zářivá říčka protkaná peřejemi z drobných kamínků, co občas vykukovaly z vody. Podél řeky se leskla krajina porostlá tyrkysovými šlahouny. A po kamenech ve vodě šťastně poskakovaly fosforeskující kočky, které ve tmě jasně zářily.
Z houští za mými zády vyskočilo podivné stvoření. Tělo mělo porostlé hustou rudou srstí, ale vzezřením připomínalo spíše opici s šesti nohama, přičemž k chůzi využívalo všechny. Bylo odporné. Vycenilo ostré zuby a zasyčelo skoro jako houser, načež zavřeštělo na celý les. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal.
Ucouvla jsem pomalu několik kroků vzad, ale protože už předtím jsem stála na kraji říčky, dostala jsem se snad do poloviny a zakopla o kámen. Svítící kočky se pohybovaly okolo mě a nijak zvláště si mě nevšímaly. Já seděla ve vodě se ztrápeným výrazem a pozorovala to stvoření před sebou. Cenilo zuby a prskalo, až mu sliny odlétávaly z mohutného šklebu roztaženého přes celý spodek obličeje. Vrhlo se ke mně a vystrčilo drápy. Každou ze šesti nohou měl obdařenou třemi. Věděla jsem, že neozbrojená můžu střetnutí s tímto tvorem přežít jen velice těžko.
Zhluboka jsem dýchala. Ruce jsem napřáhla před obličej, i když jsem silně pochybovala, že mi to pomůže.
"Ne, ne, klid," ta slova byla mířená na tu potvoru, ale uklidňovala jsem jimi spíš sebe. Tím spíše proto, že ta příšerka mi patrně nerozuměla, protože vřeštět a prskat nepřestala a ve chvíli, kdy vypadala, že se na mě opravdu nemilosrdně vrhne, jsem si ruce opravdu pevně přitiskla na obličej a čekala. Nic se ale nestalo. V tu chvíli jsem si sundala dlaně z očí a uviděla jednu zářící kočku před sebou. Příšera stála přímo před ní a netvářila se zrovna nadšeně. Nakonec naposledy vyplivla trochu slin na zelený mech a s odpudivými zvuky se ztratila v modrozelených šlahounech.
Vyděšeně jsem zírala na zvíře před sebou. Kočka se otočila na mě. Zjišťovala jsem, že nevypadá úplně jako kočka. Jen zdánlivě. Měla dlouhý vzpřímený ocas, ostré drápy i zuby. Měřila si mě trochu povýšeným pohledem. Najednou zatáhla drápy a zuby schovala do úst. Vypadala zase tak neškodně, jako když jsem ta stvoření našla. A takových tu byly desítky. A ta má "kočka" přešla ke mně, přičemž já stále seděla v řece skoro po pás a užasle na ni zírala, a opatrně se o mě otřela tak, aby se nedotkla vody. Ocasem mi přejela pod bradou. Zvedla jsem ruku a pohladila ji po hřbetě. Slastně zapředla.
Zvedla jsem se ze země a oklepala ze sebe to největší množství vody. Trochu jí ze mě skapalo dolů, ale pořád jsem byla na kost promočená. Povzdechla jsem si a kýchla. Věděla jsem, že musím jít zpátky a najít ostatní, ale zapomněla jsem počet kroků. Vždyť já je ani nedopočítala. Mohlo to být tak dvě stě, dvě stě padesát. Musela jsem doufat, že jsem se zdržela dost dlouho na to, aby ostatní byli už zpátky. Udělala jsem jen několik kroků, ale něco mě zase sledovalo. Prudce jsem se otočila a za mnou stála fosforeskující kočka. Zubila se na mě, čímž mi dávala najevo, že už se jí nezbavím. Vrátila jsem se pár kroků zpět a klekla si k ní. Pohladila jsem ji po hlavě a ona na mě upřela ametystové oči.
"Nechám si tě," oznámila jsem jí, "Nebo si spíš ty necháš mě, co?" Mlčela. Přirozeně. "Jak ti mám říkat?," ptala jsem se spíš sama sebe.
"Dria," odpověděla kočka. Vyvalila jsem na ni oči.
"C-cože?," polkla jsem.
"Dria," zopakovala a ukázala na sebe packou, "Dria."
"Dobře. Tak budeš Dria," souhlasila jsem. "Tak pojď. Musíme najít ostatní."
Šly jsme už nějakou chvíli a najednou jsem uslyšela mírný šelest. Zpoza stromů se vynořila postava. Ann. Dria prskla, ale já ji zadržela rukou.
"Klid. To je jen Ann." Kočka se uklidnila. Zato Asiatka vypadala poněkud zneklidněná.
"Co je to?"
"Našla jsem je u řeky."
"Ty jsi našla řeku?," vyhrkla.
"No…no jo! Našla jsem řeku!," vzpomněla jsem si.
"Výborně! Jak je daleko?"
"Jen kousek. Asi dvě stě kroků. A tohle je Dria. Zachránila mě. Myslím, že bez ní už bych tu nebyla."
Ann přikývla na souhlas.
"Ty jsi ji takhle pojmenovala?"
"Ne. To mi řekla ona."
"Ona…mluví?"
"Ne," řekla jsem, "Jen tohle mi pověděla."
"Zvláštní…No tak pojď."
"Kam?"
"Musíš mi ukázat vodu!"
"Ne. Musíme najít ostatní."
"Dobře, máš pravdu. Počkáme."
Všechny tři - já, Dria a Ann jsme si sedly na zem a pozorovaly houští okolo. Po nějaké době se objevili všichni ostatní v různých časových intervalech po sobě. Vladimir, Marco, Trudy a Max. Někteří z nich řeku také našli, jen o pár set metrů dál podél toku. A ti, kterým se to povedlo, byli následováni stejným doprovodem, jako já. Fosforeskující kočkou. Byla to Trudy a Marco.
"Jak se jmenují vaše kočky?," zeptala jsem se.
"Nejsou to kočky," opravila mě Ann, "Jsou jim jen podobné."
Nikdo ji ale nevnímal.
"Moje je Zofiria," odpověděla Trudy.
"A moje Calite," dodal Marco.
Každá kočka vypadala trochu jinak, takže se od sebe daly rozeznat, ale ve výsledku byly všechny tři stejné.
"Kterým směrem půjdeme?," zeptala se nakonec Ann, protože ji očividně omrzelo sezení na mechu a koukání mezi stromy. Dria, má kočka, rozhodla za nás všechny. Prostě se vydala jedním směrem. Nejspíš cítila vodu a šla nejbližší cestou. Zofiria a Calite ji následovaly. A my ostatní nakonec také. Pohltil nás temný les a mě poprvé za celou tu dobu napadlo, co asi dělají ostatní, kteří zůstali v lodi…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. ledna 2015 v 14:44 | Reagovat

Úžasná kapitola, opravdu. Už jsem někdy říkala, jak zbožňuji tvé pojetí koček?
Jediné, co mi na tom nesedlo, byla věta: "Každá kočka vypadala trochu jinak, takže se od sebe daly rozeznat, ale ve výsledku byly všechny tři stejné."- Tak jsou ty kočky jiné, nebo všechny stejné?
Ale to byla jediná chybka, které jsem si všimla.
Jinak, Tara je opravdu ukázková smolařka...

2 Hermi Hermi | 17. ledna 2015 v 9:34 | Reagovat

[1]: Jo, tu větu upravím, aby zněla nějak smysluplněji, ale vážně moc děkuji!

3 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 17. ledna 2015 v 15:43 | Reagovat

To je boží! Ty kočky. :)
Píšeš naprosto skvěle, určitě si tenhle blog přidám do svých oblíbenců. :)

4 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 0:03 | Reagovat

Oh mačky??? Nieee... :D Nemám rada mačky. Nedáš tam aj psy? Pekne prosíííím! :D Nemusia byť veľké a chlpaté... Taký mopslík by bol úplne ňufíííí <3
Inak opäť vydarená kapitola. Zbožňujem nové svety a tento sa mi zatiaľ celkom pozdáva. Zaujímavé prostredie, zaujímavý ľudia a "neľudia"... Šup sem s pokračovaním! Som zvedavá ako si poradia! :)

5 Hermi Hermi | Web | 25. ledna 2015 v 9:32 | Reagovat

[4]: No... Já mám ráda kočky, ale tyhle kočky jsem plánovala udělat alespoň částečně s vlastnostmi psů. Jako že to nebudou ty nevděčné destruktivní vyžírky,  ale spíš věrní ochránci a tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama