Mise - 4. kapitola

16. února 2015 v 12:00 | Hermi |  Mise
Dnes zase malinko kratší kapitolka Mise. Nějak to prostě nestíhám. Moc se omlouvám, ale prostě to nejde. Snažím se psát i obíhat jak nejvíc můžu, ale takhle špatné to snad ještě nebylo. Stydím se za sebe. Ale aby tu alespoň něco přibylo, tak je tu tohle...


Následovali jsme Driu a ostatní kočky vstříc vodě do nitra lesa. Vyděšeně jsem se rozhlížela podél stezky. Mohla jsem jen doufat, že ty kočky vědí, co dělají. I když myslím, že u nich bylo trochu zbytečné se bát. Vedly nás sebejistě vstříc temnotě lesa a stínům skrytým mezi vysokými stromy, jenž zakrývaly jasná slunce mohutnými korunami, takže na měkký mech, jímž byla pokryta zdejší půda, dopadalo jen opravdové minimum slunečních paprsků.

Stále se mi stahoval žaludek. Potem vlhké ruce jsem si instinktivně otřela o kalhoty. Čím dál jsme šli, stahoval mi vnitřnosti podivný pocit. V jednu chvíli mě napadlo, jestli si to jen nevsugerovávám. Jestli to není jen pocit viny, že vedu partu přátel do záhuby, nebo možná spíš, že jsem ten zbytek tak bezhlavě opustila. Později mi ale došlo, jak hloupě ta teorie zní. Tohle bylo něco jiného. Něco mne zevnitř svazovalo. Stahovalo. Rozlévalo to ve mně podivný pocit, který se vkrádal hluboko do mysli. Nešlo se ho zbavit. Zalapala jsem po dechu a opřela se dlaněmi o kolena.

"Děje se něco?," zastavila se vedle mě Ann.

"Ne, to je…," uvažovala jsem, co říct. Možná bych jí to měla říct? Rozhodla jsem se mlčet.

"To je v pořádku." Doufala jsem, že ten pocit zmizí. Byl to opravdu jen pocit. Ale říkal, že něco není v pořádku. Přemohla jsem se a narovnala se. Pokračovala jsem v chůzi.

"Jsi si jistá?," přesvědčila se ještě jednou drobná Asiatka.

Se zaťatými zuby jsem přikývla.

Po chvíli to přestalo. Ještě stále jsem pro to nedokázala najít název. Nebylo to jako nic, co jsem dosud znala. Trochu pocit, trochu bolest. Něco nepopsatelného. Tak jako tak, byla jsem ráda, že to zmizelo a doufala jsem, že už se to nevrátí.


***


Stáli jsme na břehu řeky. Byla to jen drobná říčka. Skoro jako potok. Tak mělká, že z ní místy vyčuhovaly kameny s vyrytými vzory, jaké jsem nikdy neviděla a široká asi na tři kroky. Vše vypadalo stejně, jako když jsem odešla. Kočky šťastně poskakovaly po kamenech a voda jim evidentně nikterak nevadila. Nejspíš nebyly jako pozemské kočky. Tyrkysová barva rostla všude okolo řeky a směrem k nám se ztrácela v purpurových kořenech mohutných stromů.

"Tak jsme tady," prohlásil Marco, "A teď se předveďte, chytráci. Čím tu vodu chcete nabrat?"

"Nó…To jsme tak trochu nedomysleli…"

"Tak hele, srabíku. Tuhle říčku jsme hledali slušně dlouho. Táhli jsme se sem přes půl lesa. A zbytečně? Jak dlouho ještě hodláš dělat neuvážená rozhodnutí?" Ten ví, jak mě vytočit. Zrudla jsem v obličeji a vyprskla první, co mi slina na jazyk přinesla:

"Přesně tak dlouho, dokud mi budeš říkat srabe."

Marco už chtěl něco namítnout, ale Trudy ho zarazila.

"Dej si pauzu, pablbe," předešla ho dopředu.

"Co hodláš dělat?," bylo mířeno na mě.

"Ann?," obrátila jsem se na mozek týmu.

Číňanka se dlouze zamyslela a po chvíli tiše pravila:

"Tak jako tak, chce to něco ostrého. Pro každého z nás alespoň jednu zbraň. S tím pak teprve můžeme něco vyrobit. Myslím, že kdybychom se snažili cokoliv dělat, stejně bychom časem měli hlad. A je v podstatě minimální šance, že se najíme bez zbraní."

"Má práávdu," konstatoval Vladimir.

Kývla jsem na souhlas. "Chce to zbraně a všemožné nástroje. Myslím, že je načase hledat alespoň nějaké ostré kameny."

"To se tu budeme jako malé děti plazit po zemi a hledat šutry? To myslíte vážně?," protestoval Marco.

"Můžeš tady sedět a hypnotizovat fosforeskující kočky," mírnil ho Max ironicky, " Nebo si jít zaplavat v tom půlcentimetru vody - "

"Tak to ne. Zesměšňovat mě nikdo nebude…!"

"Měl by ses hned uklidnit," zpražila ho Trudy ledovým pohledem, "Protože jestli to neuděláš, moc dlouho tu nepřežijeme! Tvoje provokativní kecy jsou to poslední, co tu potřebujeme!"

Marco sklopil pohled k zemi a prskl něco v nějaké španělštině, či co to mohlo být. Ale ztichl.

Mezitím se odněkud vynořila Dria a k nohám mi hodila několik zašpičatělých průhledných předmětů, které s jemných žuchnutím přistály na mechu obrostlým pestrobarevnými šlahouny.

Sklonila jsem se k ní a sebrala těch pár ostrých kamínků. Vypadaly snad jako diamanty. Tvrdé a průhledné. Ale měly podivné tvary. Většina vypadala jako nějaké pazourky, i když některé měly ploché ostří jako nože.

"Kde jsi je vzala?," vyhrkla jsem na kočku, ale nerozuměla. Sklonila jsem pohled k jejím packám. V potůčcích z nich crčela voda. Našla je v potoce. Položila jsem nové pazourky a nože zpátky na mech a prohlédla si své dlaně. Po té levé mi stékal úzký potůček karmínové krve.

"Jsou vážně ostré," poznamenala jsem, "Co je to?"

Ann si klekla ke mně a vzala do ruky jeden z těch zvláštních kamenů. Prohlížela si ho zkoumavým pohledem.

"Netuším," šeptala tiše, "Ale rozhodně nejsou nic obyčejného."

"Tady není nic obyčejného," vmísil se do rozhovoru Max. Ale Ann se zdála být fascinovaná předměty podobnými diamantům.

"Nic takového jsem v životě neviděla…"

"Ann?," špitla Trudy. Číňanka nereagovala.

"Ann!" Němka s ní zatřásla.

"Ehm…co je?," pohlédla na ni Ann.

"Co s nimi?"

"Ehm…já…nevím…" Drobná dívka sklonila hlavu a opřela si ji o koleno.

"Co se děje?," nakrčila jsem obočí.

"Já…nevím," šeptala tiše, "Je mi nějak…To je dobrý."

"Ne, není," prohlásila jsem. Přešla jsem k řece, nabrala do dlaní trochu vody a vylila ji dívce do úst.

"Lepší?," zjišťovala jsem. Přikývla.

"Co to s vámi je, lidi?," nechápavě krčila čelo Trudy.

"Já nevím," odpověděla jsem, "Je to částečně pocit a částečně jako by ti bylo špatně od žaludku. Je to prostě něco jiného, než co jsem zatím zažila."

"To nic," ozvala se Ann, "Už je to pryč."

Odněkud se objevil Max. V ruce držel několik kusů dřeva.

"Kde jsi je našel?," vytřeštila jsem oči.

"Já ne." Pohledem vyhledal kočky.

"Jasně!," vykřikla jsem nadšeně a rozběhla se ke zvířecím přátelům.

"Nemáte jich víc?," obrátila jsem se na Driu. Hlavou jsem kývla směrem ke kusům dřeva. Věděla jsem, že mi stejně nerozumí, ale potřebovala jsem sehnat dřevo a neměla jsem ponětí, kde. Nevím, jak ostatní, ale já na lepší způsob opravdu nepřišla. Dria vydala podivný zvuk. Identifikovala jsem to jako jejich mňoukání, i když to vůbec neznělo jako od pozemské kočky a ona se vydala okolo mě směrem do hustého lesa. Ostatní dvě kočky se rozběhly jinými směry. Já si sedla na měkký mech, zavřela oči, zaklonila hlavu a poslouchala zvuky lesa. Ostatní si něco šeptali nebo jen mlčky napodobili můj příklad.


Kočky se vrátily až po delší chvíli. První Calite, potom Dria a poslední Zofiria. V tlamičce každá nesla několik kusů dřeva, rovně seřezaných, jako trámy. Měly černou barvu, takže nebýt jasné záře fosforeskujících koček, z dálky by splynuly s okolním lesem.

Jakmile jsem je uviděla, postavila jsem se na nohy a vydala se jim naproti. Vtom mě znovu napadlo, jestli je tu vůbec někdy noc a jestli ano, tak jak je daleko a jak je dlouhá. Věděla jsem, že časové vzdálenosti jako den nebo rok se tu budou měřit trochu jinak vzhledem k velikosti planety, ale doufala jsem, že někdy přijdu na to, jak přesně dlouho tu co trvá, jestli jsou tu roční období, jestli se tady mění teploty a vše porovnám se Zemí. Ale věděla jsem, že to je nejspíš ještě daleko. Napadlo mě, že bychom měli nějaké informace podávat pomocí těch nevzhledných černých krabiček, které ale zůstaly v lodi. Nebo že by ne? Naposledy jsem si je vybavovala na hromadě na Zemi a pak jednu z nich ve své ruce. Ale co jsem s ní pak udělala, mi bohužel zůstalo záhadou. Po třech stech letech jsem měla všechny vzpomínky poněkud…rozmazané. Nejasné. I když se paměť pozvolna pročišťovala a vracela.


…Stojím sama v čistě bílé chodbě polité matným světlem a jediné, co alespoň vzdáleně upoutává mou pozornost, jsou jasně barevné droboučké kachličky pokrývající zem, co tvoří překvapivé obrazce. Rázným krokem se ke mně blíží vysoká štíhlá žena s krátkými téměř černými vlasy. Měří si mě laskavým pohledem. Je to má matka.

"Taro, zlatíčko, vybrali tě pro těžký úkol."

Tázavě pozvedám obočí a ona vysvětluje:

"Našli jinou možná obyvatelnou planetu. Vysílají na ni dvacet mladých lidí. Devatenáct a tebe."…


Poslední, co se mi v té vzpomínce vybavilo, byl můj zděšený výraz a matčiny slzy v očích. Nadechla jsem se a vydechla. Tohle se opravdu stalo? Vzpomínky jako bych měla zahalené mlžným oparem. Zastavila jsem se a posadila se. Mezitím ke mně dorazila Dria. Hodila mi k nohám dřevo zpracované do trámů a stulila se do klubíčka. Já se zády opřela o strom a snažila se vybavit si další vzpomínky. Vzpomínky na to, jak jsem žila, na rodinu, na školu… Dosud jsem si nevzpomínala na nic určitého. A to nevěstilo nic moc dobrého. Jen jsem doufala, že časem se mlha zvedne a já si vybavím víc zážitků z těch sedmnácti let pobytu na Zemi.


… "Svět se změnil, Taro!," vyštěkne na mě hubená tmavovláska ve volné košli a upnutých džínách, "Jak můžeš být tak bezohledná?!"

V sedě se napřímím a rezignovaně si vytáhnu jedno sluchátko z ucha.

"Nejsem bezohledná, Caroline. Jen se starám víc sama o sebe než o osud tohohle světa. Stejně je dávno po něm. Na to mělo lidstvo myslet před stovkami let." Vzdechne.

"Jak chceš. Ale tahle bezohlednost se ti jednou vrátí." S těmito slovy se prudce obrátí a odchází…


Vzpomínka se mi rozplynula před očima. Mohla bych hádat, co se dělo potom. Nandala jsem si sluchátko zpět do ucha a na Caroline úplně zapomněla. Opravdu jsem žila takhle? S hlavou v oblacích a nohama v zemi, s naivní touhou si něco dokázat? Vedla jsem těch sedmnáct let nejspíš nudný pubertální život. Plný rutiny a dětských představ. Znovu jsem se zamyslela a snažila se vybavit si něco dalšího.


…Ulice jsou zasypané odpadem, nebe zšedlé a bez jediného záblesku modré. Celý svět jako by ztlumil barvy a ocitl se v černobílém filmu. Možná jen některé lidské výtvory prozrazovaly, že tomu tak není. Osamělá postava kráčící tou potemnělou pustinou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ta postava jsem já. Neviděla jsem ji v té vzpomínce, jen jsem si v první chvíli nevybavila, že to mé oči tohle musí vidět a že ty děsivé zvuky kroků vytvářím já. Přesto nad tím vším mé dřívější já neprojevuje sebemenší lítost…


Vzpomínka zmizí rychleji, než se objevila. Opravdu takhle Země vypadala? A jestli ano, tak jak potom vypadá teď? Projela mnou jistá obava. Co když už žádná Země není? Co když se důvěřivě domníváme, že tam někde stále je, ale ona už tam není sto let? Zatřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnala, ale ani přesto jsem se jich úplně nezbavila. Ale pomohlo to.


…Stojím v jasně bílé a podivně čisté místnosti. Nahlížím přes rameno nějaké ženě ve stejně barevném oblečení, jako celý prostor, ve kterém se nacházíme. Přede mnou svítí jasná obrazovka. Monitor nějakého přístroje. Příliš nechápu obrázky, co se na něm míhají. Ta žena ale mluví…


Byla jsem si jistá, že tenkrát mluvila o tomhle. O tom, jak se jednoho dne ocitneme daleko od domova. Na cizí planetě, v cizím světě. A nebudeme vědět, kudy kam. Teď jsem věděla, že měla pravdu. Krutou pravdu.

"Taro?" Ze zamyšlení mě probrala Ann, "Jsi v pořádku?"

"Jo…jo. Jen jsem se zamyslela."

"To je dobře," oddechla si, "Pomůžeš nám stavět?"

"Stavět?," nechápavě jsem zavrtěla hlavou, "Co stavět?"

"Přeci něco, v čem budeme bydlet," vysvětlila.

"Aha, jistě. Samozřejmě."

Zvedla jsem se A Dria také. Přešly jsme ke slušné hromádce dřeva, na kterou jsme přihodily to, co mi předtím Dria pustila k nohám.

Všichni se chopili primitivních nástrojů z říčních kamínků, ale nebylo dřevo čím spojit k sobě. Dria v tlamičce donesla několik dalších užších kamínků, které prozatím posloužily jako hřebíky, ale nedávala jsem jim moc šancí. Ale i tak jsme měli během několika minut, možná čtvrt hodiny, zhotovený malý domek, který zepředu vypadal jako pětiúhelník, přičemž spodní hranu tvořila země. Pro začátek to nevypadalo vůbec špatně. Ale možná bychom se časem mohli uchýlit spíše k indiánským týpím. Ačkoliv protentokrát jsem byla šťastná, že spát budu někde uvnitř. Přeci jen jsem se cítila bezpečněji.

Vladimir se nabídl, že dojde s kočkami pro další dřevo, tentokrát na oheň a ostatní se unaveně svalili na zem. Ze všech lil pot. Trudy mrmlala něco Německy a Max jen souhlasně mručel. Ann natáhla nohy a pozorovala špičky prstů a Marco nedůvěřivě sledoval všechny členy skupinky.

Když se vrátil Vladimir, Dria, Zofiria a Calite, rozdělali jsme hned tři ohně, protože se mi zdálo, že se začíná stmívat. Rozdělat oheň nám sice zabralo slušnou hodinu, ale povedlo se. A se stmíváním jsem měla pravdu. V přítmí stromů to sice moc poznat nešlo, ale po chvíli se skutečně sešeřilo, že skoro nebylo vidět na krok. Ohně byly rozmístěny v kruhu kolem té podivné stavby, co jsme vybudovali a my se vmačkali dovnitř. Vchod jsme přikryli několika volnými trámy. A pak se ozval Marco:

"Neměl by někdo držet hlídku?"

Následovalo souhlasné zamručení.

"Kdo?," zeptal se Max.

"Co třeba naše paní velitelka?," zašklebil se dotázaný. Já měla chuť se po něm vrhnout a zmlátit ho do bezvědomí. Chtěla jsem spát. Spát. Ne celou noc sedět před vchodem a třást se, jestli na mě zpoza stromu nevyskočí obří opancířovaný tvor s nespočtem očí.

"Taro?," položila mi Ann ruku na rameno a je mi záhadou, jak ho v té tmě našla, "Ujmeš se toho? Alespoň na chvíli?" Její hlas mě přesvědčil.

"No dobře, dobře," uznala jsem poraženě, "Ale vystřídáte mě."

"Neboj," uklidnila mě Trudy a já vylezla ven. Nechala jsem je spát a posadila se před provizorní domek. Chvíli jsem seděla. A pak to začalo. Stíny zmizely, setmělo se úplně. Zpočátku byly slyšet jen nějaké noční zvuky, ale brzy jsem začala litovat, že jsem hlídku přijala. Brzy jsem začala litovat, že jsem se vůbec narodila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. února 2015 v 12:50 | Reagovat

Moc krásná kapitola, jako vždy. Tvé popisy jsou hrozně barvité, a mimo Tary si začínám oblibovat i Trudy.
Jediné, co se mi trochu nezdálo, bylo, jak mohli kameny použít místo hřebíků. Předpokládám, že byly tak ostré, že kladivo nepotřebovali, ale přesto mi ta představa připadá trochu zvláštní. Více bych to vysvětlila.
Ale jinak jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat, má to úžasnou atmosféru. Jen tak dále!

2 Hermi Hermi | Web | 22. února 2015 v 20:32 | Reagovat

Děkuji moc! K těm kamenům/hřebíkům - je to trochu nedomyšlené, ale myslela jsem, že prostě vzali tak úzký podlouhlý kamínky, že je šlo využít jako hřebíky. Určitě příště něco takového víc popíšu.
A Trudy mám taky ráda. Nevím proč, prostě to tak je. :-D A taky Rose a pár dalších co zůstali na lodi. Já je mám vlastně ráda všechny. XD Je těžký si vybrat.
Moc děkuji za komentář!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama