Mise - 5. kapitola

22. února 2015 v 18:18 | Hermi |  Mise

Seděla jsem nehnutě a zírala do tmy. Zvuky, co se odtamtud ozývaly, mě nanejvýš děsily. Skřeky, děsivý ryk i houkání skoro jako od sovy. To všechno se mísilo v nočním lese v jedno. Polkla jsem.
"D…d…," snažila jsem se něco říct, ale rty jsem měla strachy téměř přimrzlé k sobě.
"Drio?," zašeptala jsem nakonec, jak jen nejtišeji to šlo. Bez odezvy.
"Drio?," zopakovala jsem hlasitěji. Z našeho provizorního přístřešku vylezla svítící kočka. Tak to ne! Vždyť svítí! Přiláká veškerou lesní zvěř na míle daleko.
"No teďs tomu dala!," sykla jsem. No co, stejně hořely ohně. Něco nás najde tak jako tak a pochybuji, že záleží na tom, jestli dříve nebo později.
Dria vydala docela hlasitý provinilý zvuk.
"Psst," zasyčela jsem pohotově, ale bylo pozdě. Za nejbližším ohništěm, v němž živě plápolal plamen, se mihl drobný stín. Teprve teď jsem zaregistrovala, že plamen nemá běžnou oranžovou barvou, ale je skoro růžový. Bohužel to v té chvíli bylo poslední, na co bych se soustředila.
"A sakra," konstatovala jsem, když se ten tvor ukázal na světle. Vypadalo to úplně jinak, než co jsem kdy v životě viděla. Skoro jako by to mělo dvě tváře. Mělo to černou barvu, takže to úžasně splynulo s pozadím. Opatrně to obešlo ohniště, přičemž dvě oči, na každém "obličeji" jedno, upíralo přímo do plamenů. Získaly fialovou barvu. Nezdálo se mi, že v nich probleskla krvavě rudá? Ta potvora natáhla několik nevzhledných končetin směrem před sebe a mně nevěnovala valnou pozornost. Oheň ji naprosto uchvátil. Pařáty na koncích podivných rukou se skoro dotýkaly jasně zářících plamenů a musely tu příšeru pálit. Stáhla je zpět a teprve teď zaregistrovala mě.
Podívala se z ohně na mě. Třeštila jsem oči. Po zemi, na níž jsem seděla, jsem se posunula o několik centimetrů dál. Jako reflex. Nebyla jsem ale schopna slova. Ten tvor se začal nebezpečnou rychlostí přibližovat a mně bez ohledu na to, kolik další zvěře tím přivolám, vyklouzl z hrdla přidušený výkřik.
Z provizorního přístřešku vylezl Vladimir. Za ním Trudy, Max, Ann a Marco. Zrzavá Němka si protírala oči:
"Prroč nás nenecháš ani chvíli vyspat? Řřřekla jsem, že tě vystřřídáme. Ale ne po pěti vteřřinách." Potom jí evidentně došlo, co se děje.
Seděla jsem na zchladlé, mechem porostlé zemi a nade mnou se sklánělo cosi nepopsatelně podivného. V něčem, co by se dalo přirovnat k ústnímu otvoru, se zaleskl pár upířích tesáků. To snad ne!
"P…pomoc," vykoktala jsem částečně překvapeně a částečně zděšeně.
"Pomooc!," zaječela jsem, když se nic nedělo a příšera už se skláněla nad mou krční tepnou. Strachy jsem se nedokázala pohnout. V poslední chvíli jsem spatřila netopýří křídla roztahující se přímo nade mnou. Zavřela jsem oči.
A pak se ozvala tupá rána. Následovalo zavřeštění, ale bolest, ani smrt nepřicházela. Po několika vteřinách mi na rameni přistála čísi ruka a já se násilím přinutila otevřít oči.
Vedle mě seděl Max s pořádným kusem dřeva v ruce a vítězoslavným úsměvem na tváři. Vydechla jsem.
"Co to…proboha…bylo?" Mezi slovy jsem se pravidelně nadechovala.
"Vzorrrový exemplářř upírrra," odvětil Max.
"Mělo to…tesáky…a…a křídla…a…," koktala jsem zmateně a zděšeně.
"To upíři obvykle mívají," ozvala se Ann.
"Ale…ale…upíři přece nejsou!," protestovala jsem.
"Dobře. Takže ti chtělo vysát krev něco s obřími tesáky a křídly, co vylézá jen v noci a nejmenuje se upír. Výborně."
"Ale co teď?," vzdychla jsem zoufale. Dech se mi ustálil a já už nezněla tak moc hystericky.
"Jedno je jisté," ozval se Marco, "Potřebujeme zbraně."
"A kdé je téď vézmeme?," zjišťoval Vladimir s podivným ironickým úšklebkem. A s podivným přízvukem.
"To bych taky ráda věděla, pane génie!," přisadila jsem si. Poslední dvě slova patřila Marcovi.
"Pokud vím," prohlásil, "Ještě před půl minutou jsi byla dokonalou svačinkou pro upíra. Tak laskavě mlč. Bez nás bys tu už nebyla. Já říkal, že moc dlouho nepřežiješ, srabíku." To si prostě nemohl odpustit. Tak moc jsem mu toužila jednu vrazit. Naneštěstí měl naprosto dokonalý talent vybrat si tu nejnevhodnější situaci, kdy ho nemůžu zmlátit.
"Chtěla bych vidět tebe!," odsekla jsem a při vzpomínce na tu potvoru se zachvěla. Ale neřekla jsem už ani slovo.
Pomalými kroky k nám přikráčela Dria. Opravdu ji bylo vidět na míle daleko. Ale to, co nám pustila k nohám už tak moc nezářilo. Další říční kameny. A další klacky.
"Skvěle," prohlásila Ann, "Máme tři možnosti:
Zaprvé: Bojovat s těmi šutříky a klacky přikládat do ohně.
Zadruhé: Nějak přidělat ty šutříky na ty klacky a bojovat s něčím, co připomíná oštěpy.
A zatřetí: Bojovat jen s těmi klacky a šutříky si nechat na horší časy."
"Beru zadruhé," rozhodl Marco.
"Teď se tváříš jako nejchytřejší člověk světa! Bože, ty jsi takovej…strašnej…argh!" Pro to, jak moc jsem toho pitomce nenáviděla, jsem nenašla vhodný výraz.
"Děkuji za poklonu." Normálně bych řekla něco jako "To byla urážka, ty idiote," ale nechtěla jsem rozpoutávat hádku zrovna ve chvíli, kdy nás může cokoliv sežrat. Jen jsem dodala:
"Jdi se bodnout."
"Takže jak ty kameny přřiděláme na ty kusy dřřeva? Nevím jak vy, ale já si nevšiml, že by nám někdo dal s sebou izolepu," přidal se Max.
Ann se tvářila, jako že usilovně přemýšlí.
"Co je třeba něčím převázat? Nebo… Já mám nápad!," vykřikla nakonec.
"Tiše," napomenula jsem ji šeptem.
"No jo," odpověděla a vzala do ruky jednu větev a jeden říční kámen. Přešla k nejbližšímu stromu a kamenem nařízla jeho černou kůru. Ze vzniklého otvoru začala pomalu vytékat černá lepkavá tekutina. Dívka o ni otřela konec kusu dřeva a přiložila ostrý kámen.
"To by mělo fungovat. Doufejme, že to zaschne," dodala. A všichni napodobili její příklad. Vypadali jsme sice trochu jako tlupa neandrtálců s oštěpy, ale alespoň jsme se už měli čím bránit.
Ačkoliv poražený a zraněný upír se odplazil pryč, ve stínech okolo našeho provizorního tábora se pořád cosi hýbalo. A nikdo nevěděl, jestli vždy to, co slyšíme nebo zahlédneme je to stejné, co jsme slyšeli nebo viděli předtím, nebo jestli to odešlo znechuceno září ohňů, ale přilákalo něco dalšího. V korunách stromů bylo slyšet tiché pohvizdování a já nevěděla, jestli je to jen obyčejný vítr, nebo něco horšího. Něco, co nás sleduje.
Seděli jsme přikrčeni v kruhu s napřaženými kopími a čekali, co dalšího na nás z houští vyskočí. Nějakou dobu se nic nedělo, ale asi po půl hodině napjatého čekání, kdy už se mi strachy a očekáváním třásly ruce, se něco vyřítilo zpoza všech tří ohnišť najednou a já uslyšela výkřik. Nebyl můj. To Ann. Ohlédla jsem se, když jsem uviděla Asiatku s oštěpem v ruce, na němž byl ale naražený jeden z těch podivných tvorů. To mě na chvíli docela zaměstnalo, až jsem úplně zapomněla, že mám jednoho taky přímo před sebou. Všichni tři byli stejní. Stejně podivní. Stejně nelidští, ačkoliv chodili vzpřímeně jen po dvou končetinách. Několik řad ostrých zubů jim čouhalo z úst a drápy na rukou připomínaly tyranosauří. A tohle nechutně odporné pravěké stvoření se rozběhlo přímo proti mně. Zavřela jsem oči. Když jsem je znovu otevřela, uviděla jsem to, co předtím u Ann. Z místa, kde já měla klíční kost, té příšeře trčela rukojeť oštěpu a vytékala jakási namodralá mazlavá tekutina. Patrně krev.
Chvíli jsem ještě seděla v dřepu s omráčeným výrazem ve tváři. Ale po nějaké době jsem se přinutila otočit a podívat se na třetí z těch potvor. Vypadala stejně, jako ty dvě předchozí. A také mířila k nám.
V tom ji zastoupila cestu svítící kočka. Dria. Stvoření se zastavilo, pohledem si změřilo Driu, potom nás a nakonec zase Driu. Potom poraženecky prsklo a zmizelo ve stínech noci.
Oddechli jsme si. První promluvil Marco.
"Co to sakra bylo?"
"Něco, co tě mělo sežrat a byl by klid," prskla jsem. Já mu to prostě musela vrátit.
"Nebo tebe," dodal kysele.
"Tak to by stačilo," mírnila nás Ann.
"Ne vážně," přidala se Trudy, "Co to bylo?"
"Jsí na cízí planétě," konstatoval Vladimir, "Có čekáš?"
"Tak jo," rozhodla Trudy, "Jestli nás do rrána ještě něco napadne, nesmí se nikdo z
vás nechat zabít, jasný? Od toho máme zbrrraně."
"Má pravdu," souhlasila jsem, "Ale co s nimi?" Pohledem jsem sklouzla ke dvěma zabitým potvorám.
"Já bych to stáhla z kůže," prohlásil mozek týmu alias Ann, "A zbytek snědla."
"Co když je to jedovatý?," namítla Trudy.
"Můžeme to opéct na ohni a snad se z toho něco vypaří. Ale samozřejmě nemůžeme vědět, jestli to je nebo není jedovatý, dokud to někdo nesní."
Po zbytek noci se už neobjevilo nic, co by nás ohrozilo. Ale brzy mi došlo, jak moc se oproti denní době ochladilo, a začala jsem drkotat zuby. Mimoto tahle noc trvala až podivně dlouho. Schoulila jsem se do sebe s předsevzetím, že do další noci si seženu něco místo oblečení, protože mi to tu začalo připadat čím dál víc jako na poušti - ve dne horko a v noci mráz. Po nějaké době mi ale i přesto klesla víčka a já na chvíli usnula.
***
Když mě ale ráno probudily jasné paprsky prvního slunce, zjistila jsem teprve, že nám přístřešek ze dřeva byl úplně nanic. Stejně v něm nespal nikdo jiný než Zofiria s Calite. Alespoň nějak posloužil. I když jako domek pro fosforeskující kočky.
Mrkala jsem, abych rozptýlila ospalky lezoucí pod oční víčka a řasy mi snad poprvé v životě docela vadily v této činnosti. Nakonec jsem si přeci jen musela pěstmi protřít oči jako pětileté dítě. Zívla jsem. Tak dlouhá noc a přeci jsem se nevyspala. Když jsem se ale podívala na ostatní, zbědovaný výraz mi doslova zamrzl na tváři. Všichni spali a nebyl na ně příliš pěkný pohled, opření jeden o druhého, takže v zásadě na jedné hromadě tam leželi úplně všichni včetně Driy. Povzdechla jsem si. Kočku jsem probudila. Docela zuřivě jsem s ní zatřásla.
"Pojď," zašeptala jsem, abych nevzbudila ostatní. Mohla jsem si to úplně odpustit, Dria mi stejně nerozuměla. Stejně jsem prostě musela něco říct.
"Musíme jít pro dřevo, vodu a něco k jídlu, než bude zase horko," dodala jsem ještě směrem ke kočce, ale ta už šla přede mnou, jako by mi četla myšlenky.
Ještě nikdy jsem nebyla tam, kde kočky berou dřevo. Když jsme tam dorazily, docela mě to zklamalo. Čekala jsem stromy se skutečnými větvemi, které se dají olámat, ne obrovskou rokli plnou dřeva. Uvnitř byl ještě stín, protože první slunce ještě nebylo dostatečně vysoko a druhé zatím nevyšlo vůbec. Nahnula jsem se přes okraj propasti, abych viděla až na dno. Po obvodu stěn vedla úzká točitá pěšina. Dria se vydala jako vždy první a já ji důvěřivě následovala. Šly jsme asi pět minut, než jsme dosáhly dna plného nejrůznějších druhů dřeva, které jsem ovšem nebyla schopná poznat nebo kamkoliv zařadit. Většinou bylo černé, ale některé druhy byly i světlejší a dokonce i jinak barevné než jen černé a hnědé. Například několik tyrkysových šlahounů od říčky. Nabrala jsem dřeva, kolik jsem unesla a šlapala cestou zpět nahoru.
Najednou mi ale po kluzkém bahnitém povrchu podjela noha, a já se v poslední chvíli zachytila kořene na okraji pěšiny. Visela jsem nohama ve vzduchu vysoko nad dnem rokle plné ostrých větví a kořenů a nebyla se schopná vytáhnout nahoru.
"No to snad ne," zasípala jsem.
"Páni," uslyšela jsem hlas docela vysoko nad sebou, "Ty vážně přitahuješ pohromy jako magnet. Měla by sis oblíkat bublinkovou fólii."
Zvedla jsem hlavu. Na horním okraji propasti stál Marco a posměšně se šklebil.
"Moc vtipný," odsekla jsem, "Jak jsi věděl, že tu jsem."
"Vím spoustu věcí, o kterých nevíš."
"Samozřejmě," prskla jsem z posledních sil.
"Dobře. Sledoval jsem tě. Spokojená?"
"To teda ani náhodou. Když jsem odcházela, spal jsi!"
"Ty jseš tak úžasně blboučká, až je to vtipný. Budeš mi chybět srabíku." V tu chvíli mi znova došlo, že visím za kořen nad okrajem propasti a jediný, kdo mi může pomoct, je ten drzoun tam nahoře.
"Hodláš mi pomoct nebo tam jen tak stát a čekat, až spadnu?"
"To jsem se ještě nerozhodl," šklebil se.
"Tak se koukej rozhodnout pořádně rychle, protože já se už moc dlouho neudržím…" Mělo to znít naštvaně, ale řekla bych, že z toho nakonec vyšel jen takový zoufalý povzdech. Marco sešel po cestě dolů ke mně a díval se na mě.
"Je to moc zábavný?"
"Co?," prohodil nechápavě.
"Dívat se, jak tady visím!"
"Jo, to jo."
V té chvíli mi zpocené dlaně sklouzly a já se pustila. V poslední chvíli mě zachytily něčí ruce.
"Zajímalo by mě, co bys dělal, kdybych ti spadla," konstatovala jsem, když mě Marco vytáhl zpátky nahoru. Možná jsem ho začínala nenávidět o něco míň.
"Všem bych řekl, že jsem přišel pozdě." Co jsem si mohla myslet? To je takovej…takovej…sebestřednej…namyšlenej…idiot!
"To by ti určitě zbaštili," pokračovala jsem ironicky, když jsem šla před ním zpátky dolů pro dřevo, co jsem předtím upustila.
"Myslím, že by museli," prohlásil.
"Silně pochybuju."
"Běž pomalu, nebo tam sletíš znova a to už tě zachraňovat vážně nebudu…!," mírnil mě. Zpomalila jsem.
"Zas tak pitomá nejsem, abych tam spadla zno-" Znova mi uklouzla noha a na loktu jsem ucítila pevný stisk dlaně.
"Co jsem ti říkal?," prohlásil Marco, když mou ruku pustil a já získala ztracenou rovnováhu. Neodpověděla jsem.
"Ty vážně extrémně přitahuješ pohromy. Potřebuješ neustálý dozor a již zmíněnou pořádnou vrstvu bublinkové fólie.
"Nestojím o bodyguardy," procedila jsem mezi zuby. Do rukou jsem nabrala dřevo a vracela se cestou zpátky.
"Jistě že ne. Bez nich už bys ale byla desetkrát mrtvá," konstatoval Mexičan.
"Pitomost."
"Proč si nepřiznáš, že mám pravdu?"
Místo odpovědi jsem naštvaně prskla. Neměl pravdu.
Vyšli jsme nahoru a každý nesl plnou náruč dřeva. Dria nás následovala.
Do tábora jsme došli mlčky. Ostatní už byli vzhůru. Mezitím vyšlo už i druhé slunce.
"Kde jste byli?," zjišťovala Trudy.
"Pro dřevo," pozvedla jsem náruč větví a několik jich přihodila do jednoho z vyhasínajících ohnišť.
"Oba? Zrovna vy dva?"
"Noo," a sakra, "My jsme…"
"Přitahuje pohromy jako magnet," začal Marco.
"Můžeš s tím přestat?! Nepřitahuju!"
"Mlč," okřikl mě, "Radši jsem na ni dával pozor."
"Že zrovna ty…," divila se Trudy, ale dál už neřekla nic.
"Měli bychom najít něco k jídlu," prohodila jsem, abych změnila téma hovoru.
"Máme ty dvě mrtvoly," připomněla Ann.
"K snídani? To tak…!," protestoval Max.
"Móžná býchom rádši měli nájit nějáké óvoce," ozval se Vladimir.
"Pochybuju, že tu něco roste," namítla jsem.
"Pochybuju, že tu něco nerrroste," vyvrátila můj názor Trudy.
"Myslím, že něco by tu růst mělo," souhlasila Ann. Prostě diskuze jak má být.
"Dobře. Takže se rozejdeme po lese a budeme hledat cokoliv jedlého. A trocha vody taky ničemu neuškodí. Na to tu naštěstí máme řeku." Pohledem jsem zabloudila k říčce, která bublala na dohled daleko.
Všichni s plánem souhlasili.
"Musíme uhasit oheň," vzpomněla si Ann a taky tak udělala. Pak jsme se každý rozešel svou cestou.
Chvíli jsem kráčela lesem a Dria za mnou. Tentokrát neměla důvod chodit přede mnou, protože mě nikam nevedla.
"Možná má Marco pravdu," pronesla jsem pohřebně směrem k Drie, i když jsem to říkala spíš sama sobě.
"Možná opravdu přitahuju pohromy."
Věděla jsem, co by teď řekl Marco.
"Vidíš, já ti to říkal. Pořiď si tu bublinkovou fólii!"
"Jo, měla bych si pořídit bublinkovou fólii."
"Mňau!" Tedy alespoň to trochu znělo jako mňouknutí. Každopádně ten zvuk vydala Dria.
"Beru to jako protest. Stejně bych nevěděla, kde ji tu vzít. Máš pravdu."
A pak mi došlo, že se tu bavím s mimozemskou kočkou, která mi ve skutečnosti vůbec nerozumí. Zmlkla jsem.
V tom jsem uslyšela šelest. Bylo horko a mě hrůzou úplně polil pot. Zastavila jsem se a kočka mě předešla. Postavila se přede mě na ochranu, připravena mě bránit. A já najednou uslyšela hlas.
"No to snad ne! Tenhle zatracený mech mi nadobro zničí boty!"
"Myslím, že tady je už nebudeš potřebovat," uklidňoval dívku další hlas. Ty bych poznala na míle daleko. Z houští se vynořila Elisabeth a za ní Nicholas. A potom všichni ostatní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. února 2015 v 11:13 | Reagovat

Zajímavě se to vyvíjí. Jen jsou občas trošinku pitomí, protože se bojí jedovatého masa, ale toho, že by mohlo být jedovaté to ovoce, už nikoli. to není výtka, spíše mě to pobavilo.
Umíš krásně rozvinout děj, a moc mě baví tvé dialogy. Chudinka Tara. ale ona má koneckonců smůlu už od začátku.
Jen tak dále, máš ohromný talent, a toto je opravdu nádherný příběh!

2 Hermi Hermi | Web | 23. února 2015 v 17:25 | Reagovat

Děkuji. No jo, s tím ovocem he to k zamyšlení, i když myslím, že by je to taky napadlo, kdyby už nějaké našli. A ano, Tara má strašnou smůlu a Marco se v tom jen vyžívá. I když ve skutečnosti není tak moc zlej, jak vypadá.
Moc děkuji za komentář! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama