Březen 2015

Mise - 6. kapitola 1/2

18. března 2015 v 10:42 | Hermi |  Mise
A už je to tu zase. Nezvládám absolutně nic! Vážně se moc omlouvám, ale asi si budete muset zvyknout, že jsem tu fakt málo a že nezvládám psát. Asi si dám nějakou pauzu. Je toho na mě nějak moc. No nevadí. Každopádně jsem se dokopala dopsat další kus Mise, jen to tedy není ani jedna celá kapitola, takže jsem to označila za "půlkapitolu" a snad to někdy dopíšu...


"Konečně!," vypískla jsem a měla chuť se někomu z nich vrhnout kolem krku, "Co to, že jste se konečně rozhodli vylézt?"

"No," protáhl jakýsi tmavovlasý kluk, kterého bych typovala na Španěla, ale pořád jsem neznala jména asi poloviny účastníků Mise. A najednou se mi zdálo, že se je nenaučím snad nikdy.

"Slyšela jsi o něčem jako autodestrukce?" Dokončením věty mě vytrhl z úvah.

"Autodestrukci si představuji jako," - napodobila jsem robotí hlas - "Samozničení proběhne za tři…dva…jedna…PRÁSK! Tak nějak?," povytáhla jsem obočí.

"Ale tobě někdo řekl, že je to speciální vlastnost naší rakety?," nakrčila čelo bledá tmavovláska, která se mi včera ráno představila jako Iniath.

"Chcete říct, že naše raketa vybouchla?!" Vydala jsem něco jako "Kch!," když jsem se pokoušela zadržet smích, ale zrovna dvakrát se mi to nedařilo. Vyprskla jsem smíchy a ostatní na mě hleděli trochu jako na blázna.

"Chcete mi říct," soukala jsem ze sebe celá rudá, "že jste vy srabi vylezli ven jen proto, že jste neměli jinou možnost?"

"Vlastně jsme už stejně chtěli jít ven, ale mysleli jsme, že už je po vás, tak jsme to radši ještě…promýšleli," odpověděl Nicholas. Mně se vrátil vážný výraz. Dopředu se prodrala ta dívka s tmavou pletí, co byla včera tolik zaujatá svými nehty, nebo se to tak alespoň zdálo. To bylo to jediné, co jsem si k ní pamatovala.

"A co jste dělali vy? A vůbec," rozhlédla se po okolí, jako by čekala, že na ni zpoza stromů vyskáčou loupežníci, "Kde máš zbytek?"

"A ty jsi…?," zeptala jsem se místo odpovědi.

"Jmenuju se Alícia. A jsem z Brazílie," odvětila sice docela hrdě, ale zároveň mile.

"Ostatní hledají něco k jídlu," odpověděla jsem na její původní otázku.

"A ty?"

"Očividně jsem už něco našla." Ušklíbla jsem se a změřila si všechny pohledem.

"Ale jíst to nebudu," dodala jsem, "Mohla bych se otrávit…"

Načež jsem se otočila zády k patnáctičlenné skupince a vyrazila rovnou za nosem lehkými kroky po měkkém mechu.

"Kam zase jdeš?!," prskla Elisabeth tónem, který naznačoval, že jsem se vážně provinila proti její Výsosti.

"Hodně daleko od tebe," odsekla jsem.

"A to nás tu jako necháš?!"

Povzdechla jsem si.

"Já jsem řekla, že nemůžete jít za mnou?"

Elisabeth mě s povýšeným výrazem následovala a za ní šli všichni ostatní. Využila jsem chvíle ticha, kdy se nikdo z nich na nic nevyptával a v hlavě jsem si přehrávala, kolik z nich už znám.

Elisabeth, Nicholase, potom mou skupinku - Trudy, Ann, Marca, Maxe a Vladimira, a z ostatních ještě Rose, Iniath, Jeanette, matně jsem si vybavovala dívku jménem Giulia a teď jsem poznala Alíciu. Nakonec jsem si vzpomněla ještě na drobnou blondýnku jménem Nadja. Zbytek jsem znala jen od vidění. Třináct z devatenácti, to nebylo nejhorší. Ale stejně jsem si připadala dost sama. Přišlo mi, že tu skoro nikoho neznám, ačkoliv jsem už většinu z přítomných znala. Zvláštní.

"Kam že to vlastně přesně jdeme?," pípla tiše Rose.

"Hledat něco k jídlu," odpověděla jsem, "A jestli cestou potkáme někoho z ostatních, tak to bude jen lepší."

"Em…mám takový…dotaz," poznamenala Giulia s italským přízvukem, "Jak přesně si představuješ něco k jídlu?"

"Jako něco, co se dá sníst," odpověděla jsem.

"Sníst se dá i ten mech pod námi," konstatovala.

"Ale jíst ho bych ti neradila."

Uprostřed konverzace se ozval jakýsi děsivý ryk odněkud z pralesa. Bůhví, proč tomu tak bylo, ale najednou mi přišel nějak povědomý. A to každopádně nevěstilo nic dobrého. Stromy zavrzaly. A nebylo to větrem. To, co ten řev vydávalo, nebylo daleko. A patrně to bohužel dokázalo vycítit naši přítomnost. Usilovně jsem přemýšlela, co mi to připomíná. A pak mi to došlo.

"Tak to ne," zašeptala jsem, "Lidi? Buď umíte hodně dobře sprintovat, nebo jsme všichni mrtví."

"Cso to jé?," zděsila se Jeanette, jejíž oděv se očividně do tohoto prostředí vůbec nehodil. Ne vážně, kdo jí dovolil vzít si sukni a nízké podpatky?! Přeměřila jsem si ji pohledem.

"Možnost a) vyloučena. Na tomhle budeš ráda, když se nezabiješ sama," usoudila jsem zcela trefně.

"A co to je, na to se možná radši ani neptejte, stejně se to dozvíte."

"Proč vlastně už dávno neutíkáme?," ptal se Nicholas.

"Jak jsem už řekla. To nemá cenu," odvětila jsem zoufale. A vtom se zpoza stromu vyřítila ta mnohooká obří podivnost, které jsem včera, hned po příletu na poslední chvíli unikla. Měla jsem pravdu. Všichni ohromeně zírali.

"Jak se vám líbí můj kámoš?," usmála jsem se sarkasticky na ostatní členy výpravy.

"Proboha, ta holka je sebevrah," ozvalo se.

Pokrčila jsem rameny.

"Stejně všichni umřeme."

A v té chvíli se ta obří příšera vzpamatovala a vyrazila směrem k nám. Všichni někam uhnuli. Já se v poslední chvíli vrhla na zem. Opancířovaná potvora se mě minula a kus za mnou se otočila zpátky. Zděšeně jsem na ni pohlédla. Byla vážně obrovská. Krve by se ve mně nedořezal, když se rozběhla znovu ke mně. Začínala jsem už opravdu pořádně panikařit, když jsem se rozhlédla okolo sebe a najednou na zemi ležel kámen. Docela ostrý kámen. Nebyl čas přemýšlet, kde se tem vzal. Když ta potvora byla jen kousek ode mě, převalila jsem se a ona mne znovu jen těsně minula. Potřetí bych to už nemusela přežít. Díky bohu za mé dobré reflexy. V poslední chvíli, kdy to šlo, jsem tomu tvorovi zabodla kámen do nohy. Ozval se žalostný ryk, až jsem si zacpala uši.

"A sakra," vytřeštila jsem oči, zvedla se a sprintovala pryč. To stvoření se natáhlo na zem přesně v místě, kde jsem předtím ležela. Asi jsem ho celkem slušně zranila. Vřískalo to, spoustou očí těkalo po okolí a mlátilo všemi končetinami.

Pomalu, opatrně jsem k tomu přistoupila, v ruce stále pevně svírajíc ostrý kámen, na kterém se ve spalujícím slunečním světle leskla nafialovělá tekutina, kterou bych označila nejspíš za krev. To zvíře sebou zmítalo, protože se nemohlo postavit, ale hlavu mělo stále víceméně ve stejné pozici. Teď jsem litovala, že jsem se neučila vrhat nože. Docela by se to hodilo. Nadechla jsem se a vydechla. Zamířila…a mrštila provizorní zbraň po příšeře. Zůstala jsem více než překvapeně zírat, protože jsem zjistila, že jsem se trefila. A popravdě jsem nečekala, že to bude mít takový efekt. Vždyť co je jeden ostrý kámen proti pětimetrovému zvířeti? Ale to jen naposledy zařvalo a pak utichlo. Všechny oči se mu pomalu zavřely a já ani nedýchala. Bylo po něm! Já ho zabila!


Opatrně jsem k němu přistoupila a zlehka do něj kopla nohou. Nejevilo známky života. Nějak jsem tomu prostě nemohla uvěřit.

Zpoza stromů okolo se začali vynořovat členové naší jídlo-hledající partičky.

"Jak…jak…jak jsi…," koktala Rose.

Já jsem pokrčila rameny.

"Je…mrrrtfý?," zjišťovala Jeanette.

"Vypadá tak," přisvědčila jsem.

"Čím jsi ho zabila?," pozvedla obočí Giulia.

Z hlavy jsem příšeře vytáhla velký ostrý kámen a strčila ho dívce rovnou pod nos.

"Jak?!," vytřeštila oči.

"Sama nevím."

"A co s ním teď?," ptala se Elisabeth.

"No nevím, jak vy ostatní, ale já umírám hlady," pousmála jsem se, "Ale nejdřív musíme najít ostatní."

"Jak je chceš najít?," prskla, "Běhat po lese a křičet nápuťapuťapuťa? Akorát přilákáš daší příšery."

"Já si s nimi alespoň poradím," odsekla jsem a vydala se zase dál do lesa.

"Stejně nebudou daleko."