Duben 2015

Mise - 6. kapitola 2/2

9. dubna 2015 v 19:18 | Hermi |  Mise
Úspěch! Je tu další půlkapitola Mise! A dokonce je dlouhá skoro jako jedna normální kapitola! Vyvěsíme vlajky!
P.S.: Moc se omlouvám těm, co by radši pokračování Deště, ale slibuji, že jakmile budu příště něco psát, bude to Déšť.


Šli jsme nějakou chvíli. Netrvalo dlouho a z houští se ozval šelest. Hrklo ve mně, ale snažila jsem se nedat to na sobě znát. To se ale ukázalo jako těžší úkol, než se zprvu zdálo. Nakonec se ale z křoví mezi stromy vynořila Ann a já vydechla snad celý obsah plic. Dívka na nás zůstala překvapeně zírat.
"Taro!," vykřikla nadšeně, "Kde jsi je našla?"
"No, nadávání slečny Elisabeth je obvykle slyšet na celý les," vysvětlila jsem. Asiatka vyprskla smíchy.
"Ještě jsem něco chtěla…," zamyslela jsem se, "Jeanette?," oslovila jsem Francouzku, "Prosímtě, udělej něco s těmi svými podpatky. Nejen, že se na tom zabiješ, ale můžou se hodit."
"K čéému se můžou ódit?," zouvala se světlovláska.
"Uvidíme." Vzala jsem si od ní boty a na každé z nich jednoduchým pohybem odlomila podpatek. Zbytek jsem jí vrátila. Elisabeth se tvářila skoro jako by to byly její boty, co jsem právě zničila. Měla jsem pořádnou chuť jí jednu vrazit. Místo toho jsem ale přelétla pohledem její oděv a uchechtla se při představě, že v tomhle shání něco k jídlu. Natáhla jsem ruku.
"Dej sem ty své krásky z výprodeje."
"Tak to ne!," bránila své boty, "Stály mě osmdesát dolarů!"
"Jen si těch svých osmdesát dolarů nech," zaksichtila jsem se, "Ještě ráda budeš měnit. A vůbec," pohlédla jsem na ostatní, "Všichni budeme časem potřebovat něco na sebe a tím myslím nejen boty. Jsou tu chladné noci. A po tom, co najdeme něco k jídlu, budeme muset postavit nějaké domky. Časem bych to viděla na menší vesničku."
"No ty ses zbláznila!," vykřikl Nicholas.
"Nemyslím. I když připouštím, že po jednom dni v tomhle vedru člověku už slušně hrabe," odsekla jsem, "I to je důvod, proč budeme potřebovat něco nového na sebe. V tomhle se asi uvařím."
Nicholas mlčel.
"To mi připomíná," ozvala se Giulia, "Máte vodu?"
Ann odpověděla za mě.
"Myslíš, že kdybychom neměli vodu, tak jsme ještě tady?"
"Kudy se tam dostaneme?," zjišťoval celkem pěkný mladík, podle přízvuku nejspíš Australan. Podívala jsem se na Ann. Můj orientační smysl byl totiž naprosto k nepoužití. Typické. Dívka ukázala nějakým směrem, což jsem ani nemohla označit za nějakou ze světových stran, poněvadž jsem neměla tušení, která by to mohla být.
"Dobře," uznala jsem, "Přerušuji hledání jídla a ostatních. Jdeme k řece." A tak jsme se všichni v houfu vydali směrem, kterým ukázala Ann.
***
"To jsou kóššky?!," vypískla Jeanette, když zpozorovala fosforeskující stvoření u řeky.
"Ne tak docela," vysvětlila Ann. Jeanette udělala zhnusený obličej a protáhla něco jako
"Fúúúj!" Dopředu se prodrala Rose. Rudé vlasy jí létaly kolem hlavy.
"Proboha, ty jsou nádherné!," vykřikla a doběhla až k řece. Jedna z koček k ní přišla až úplně na dosah a ocáskem se jí otřela o tvář.
"Je to odpórrnéé!," stěžovala si rozmazlená Francouzka.
"Nemáš příliš v lásce zvířata, co?," pozvedla jsem obočí.
Zpražila mě zlostným pohledem. V tom se jedna kočka začala přibližovat i k ní.
"Ne, ne, ne, ne, né…" Rozevírala oči čím dál víc a přikrčila se do dřepu. Nakonec se posunovala po mechu, jako by před kočkou ustupovala. Ta ale evidentně nehodlala pochopit Jeanettinu zášť k lesní zvěři a byla stále čím dál blíž. A potom se kočka rozhodla spáchat sebevraždu a skočila Francouzce přímo na klín.
Lesem se neslo pronikavé zavřeštění a já se div, že neválela na zemi v záchvatech smíchu. Jeanette ječela z plných plic.
"Sundééjté to ssé měě! To je nápróósto nechutnéé!" A když se konečně odvážila na zvíře na svém klíně podívat, kočka jako by se usmála a prohlásila:
"Liane."
"Co to řřékla?," zděsila se Jeanette.
"Řekla ti své jméno."
"Prrróč?!"
"Nejspíš chce, abys byla její nová panička," usmála jsem se trochu zlomyslně.
Jeanette zase zaječela a kočku ze sebe tentokrát opravdu shodila. Vyskočila na nohy a doběhla ke mně. A schovala se mi za záda.
"Přeci nejsi tak zbabělá, aby ses bála kočky!," domlouvala jsem jí a ukázala na Driu, co mi stála po boku. Když si jí Jeanette všimla, cukla sebou. Nejspíš je tak zbabělá. Liane, francouzčina kočka, nám šla vstříc. Prostě dívku sledovala. Nemohla jsem se nesmát. Přede mnou se zastavila a upřela pohled na Jeanette, jejíž hlava vykukovala za mnou.
"Nebuď hloupá," zkusila jsem to ještě jednou, "Bude tě chránit." Jeanette rezignovaně prskla a vyšla zpoza mých zad. Liane se na ni spokojeně nalepila a následovala ji při každém dalším kroku. Ztrápenější jsem Jeanette ještě neviděla.
Otočila jsem se na ostatní. Většinou buď pili vodu z řeky, nebo se seznamovali s kočkami. Obvykle však o poznání tišeji, než Jeanette.
Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se a spatřila Ann.
"Koukej, koho jsem našla!," prohlásila se zářivým úsměvem na tváři. Za ní stáli Trudy a Max.
"Výborně!," vykřikla jsem, "Víte něco o ostatních?"
Max zavrtěl hlavou.
"Oba jsem viděl naposledy rráno." Trudy přikývla.
"Já taky."
"Kde by mohli být?," obrátila jsem se na Ann. Ta věděla vždycky všechno.
"Kdybych se ztratila, nebo něco našla, vždycky bych šla sem. K řece."
"A co naše tábořiště? Není kousek odsud?," napadlo mě.
Ann zamyšleně přikývla a mlčky se vydala po proudu řeky dál. Následovala jsem ji. Netrvalo dlouho a spatřily jsme provizorní dřevěný domek a vyhaslá ohniště. A seděli tam Marco a Vladimir.
"Tady jste!," vykřikla jsem, "Našli jsme ostatní."
"Koho?," vyskočil Marco.
"Kromě zbytku naší sebevražedné expedice taky všechny ty sraby, co zůstali v raketě," přiblížila jsem.
"Slušná práce, srabíku."
"Taky jsem zabila tu obří příšeru ze včerejška, pro kterou zatím nemáme název," přisadila jsem.
"Cože?!," vyletěla Ann. Až pak jsem si vzpomněla, že ona to neví.
"Masa máme tak na tři týdny."
"Ktérou přésně příšeru máš ná mysli?," ozval se Vladimir.
"Pamatujete, jak jste mě ráno vyhodili ven?" Přikývli. "Málem mě zabila taková obrovská živá věc s pancířem a spoustou očí."
"Jo, vzpomínám si," ušklíbl se Marco, "Vtáhli tě zpátky v bezvědomí. Ten šílenec, co si hraje na velitele, si to prosadil. Být to na mě, nechám tě tam."
"Cože?," vyhrkla jsem. Ne na to, že by mě tam nechal, to jsem věděla tak jako tak, ale na toho "šílence, co si hraje na velitele".
"Koho myslíš?"
"Ten namyšlenej Američan," vysvětlil. Jistě. Takže Nicholas si prosadil, že mě nenechají umřít při první příležitosti. Možná díky tomu jsem stále na živu.
"Áha," protáhla jsem na znamení, že to chápu.
"Měli bychom se vrátit k ostatním a k jídlu," připomněla Ann, "Umírám hlady."
"Máš pravdu," přisvědčila jsem a zakručelo mi v břiše, "Já taky."
Zvedli jsme se a došli podél říčky zpátky ke skupině. V duchu jsem si přeříkávala jména. Rose, Elisabeth, Nicholas, Alícia, Marco, Vladimir, Jeanette, Giulia, Iniath, Trudy, Ann, Nadja, Max, pak tam byl ten kluk, co jsem ho typla na Australana, dál nějaký nejspíš Španěl, pak dva, které jsem nedokázala zařadit nikam, potom jeden Asiat a jeden nejspíš Evropan, ale odněkud ze severu. Nenáviděla jsem Misi. Neměla jsem šanci se ta jména do konce života naučit.
Ann mě najednou popadla za loket a dotáhla mě přímo před toho Asiata.
"To je Jun," vysvětlila. Pak se podívala na něj a dodala: "Tara."
"Ehm…těší mě," trochu nervózně jsem si s ním potřásla rukou.
"Jak jsi zabila tu příšeru?," promluvil docela dobrou angličtinou.
"No…já…" Než jsem stačila odpovědět, Ann se předklonila a rukama si objala břicho.
"Co je?"
"Nic," odvětila a napřímila se, ale vzápětí se znovu ohnula v pase a tentokrát se zhroutila na zem.
"Zase ta podivnost?" Přikývla. Byla to ta podivná nemoc, co postihla už i mě. Trochu jen divný pocit, trochu bolest. Nic určitého. Přesto jsem se ale bála, že se to může rozšířit nebo zhoršit. Po chvíli se ale zdálo, že ji to přešlo. Ale Alícia zbledla a posadila se na mech. Zhluboka dýchala. Přešla jsem k ní.
"Co ti je?"
"Já nevím," přiznala.
"Nikdo z nás neví. Ale trpí tím víc lidí. Myslíš, že je to nemoc?" Pokrčila rameny.
"Netuším. Může to být nemoc. V tom případě by bylo super, kdyby se to nerozšířilo."
"Z čímž nemůžeme počítat," doplnila Trudy, která dobře věděla, o co jde od doby, co jsme se s Ann málem zhroutily při hledání přístřeší. Opravdu to nebylo nic příjemného.
Alícia se napila a do tváře se jí vrátila zdravá barva.
"Je to lepší?," zjišťovala jsem. Mlčky přisvědčila. Místo jakékoliv jiné reakce jsem se postavila, narovnala a přešla někam, kde na mě bylo dobře vidět.
"Kdo má hlad?!," křikla jsem. Začali vykřikovat jeden přes druhého a najednou vlastně vypadali úplně jako nějaká tlupa neandrtálců.
"Vidím, že všichni," zamumlala jsem jen tak sama pro sebe a otočila se na pomyslném podpatku.
"Takže pojďte za mnou!," dodala jsem o poznání hlasitěji. Dopředu se prodrala Ann.
"To se divím," prohlásila, "že víš, kudy jít."
"Nevím," usmála jsem se, "Spoléhám na štěstí."
"Že zrovna ty věříš na štěstí…"
"No," připustila jsem, "uznávám, že štěstí mi poslední dobou příliš nepřeje a spíš bych nás zavedla do močálu, než k jídlu, jak se znám…"
"A na karmu věříš?," zkoumala.
"Karma je pitomost. Kdyby existovala, neplácám se tu na nějaký cizí planetě, ale sedím hezky doma, nebo ještě lépe, někde na královském trůnu."
"To si věříš."
"Někdy je potřeba mít dobré sebevědomí. A to zvlášť, když ti ho všechno okolo neustále sráží. Jako například můj úžasný smysl pro orientaci v prostoru."
"U toho křížence sekvoje a baobabu musíme doleva."
Zasmála jsem se.
"Všechny stromy jsou tu kříženci sekvojí a baobabů."
"No právě," rozesmála se.
***
Po chvíli jsme dorazili k mrtvole velkého zvířete, kde se mezitím, jak jsme mohli čekat, slezla spousta všelijaké havěti, co měla stejný hlad jako my.
"Ale notááák!," vydechla jsem naštvaně a unaveně, "To nemyslíte vážně!"
"Těch se nějak zbavíme," prohlásil Nicholas, který se nějak záhadně objevil vedle mě.
"Tak prosím," zašklebila jsem se.
"Zbavíme. My. Všichni."
"No nevím, jak ty, ale já mám hlad. A tohle vypadá na dlouho. Zvlášť pokud bychom měli nechat některé experty se jich zbavovat." Samotnou mě překvapilo, jak moc jsem zlá. Ale já to tak nemyslela. Radši jsem si vzala oštěp, jeden z těch, co jsme vyrobili, a vydala se ke své kořisti.
"Tohle…je…moje!," zavřeštěla jsem a většinu živých tvorů v bezprostředním okolí mrtvoly jsem oštěpem pozabíjela, nebo jinak zneškodnila. A to během asi minuty. Ostatní zvěř se rozprchla.
"Podává se oběd!," oznámila jsem. Zbytek skupiny na mě ohromeně zíral.
"No co koukáte? Mám jen hlad…!" Po tomhle se všichni přiblížili k mrtvé příšeře a nedůvěřivě si ji prohlíželi. Trudy rozdala nějaké ostré říční kamínky, co měla u sebe, ostatním, co neměli žádné zbraně. Tak nějak místo příboru. Stejně se nikdo moc do jídla neměl. A já věděla, proč. Syrové to vypadalo dost nevábně.
"Máme čím rozdělat oheň?," zeptala jsem se Ann.
"No, máme snad trochu dřeva kousek odsud, někdo tam může dojít. A nějak to asi rozděláme, ale potrvá to. Jako včera večer."
"Tak to ne," zamítla jsem, "Já mám hlad. Půjčíš mi tohle?" Popadla jsem její říční kámen, vytrhla kus suchého mechu a položila ho na kámen. Pak jsem škrtla dvěma kusy kamene a objevila se jiskra. Suchý mech okamžitě vzplál a já se vítězoslavně zaculila.
"No výborně!," vykřikla Ann, "Ale stejně budou potřeba na opečení klacíky."
"To jsem trochu nedomyslela…"
"Dojdu tam," nabídla se Trudy.
"Jdu s tebou," přidal se Max.
"Není mi pět," bránila se, "Zvládnu to sama."
"Nezvládneš," konstatovala jsem částečně taky proto, že jsem fandila Maxovi a Trudy jakožto páru. Slušelo jim to spolu, přestože spolu zatím nejspíš noc neměli. Ale hlavně jsem to řekla proto, že mám vlastní zkušenosti. To jsem taky dodala. Němka rezignovaně prskla, ale souhlasila, že Max půjde s ní.
Za chvíli byli zpátky s plnou náručí dřeva.
"Skvěle!," zakvílela jsem a za pár vteřin jsem už seděla u plápolajícího narůžovělého ohně a pekla si maso.
"No, ty ses s tím moc nemazala," přisedl si Nicholas.
"S čím?," pozvedla jsem obočí.
"Absolutně se vším."
"Když už mám takovou smůlu, musím prokázat trochu úsilí přežít, ne?," pousmála jsem se.
"I kdyby to znamenalo, že právě to tě nakonec zabije?"
"Někdy je lepší riskovat a zemřít rychle, než nedělat nic a bídně zhynout hlady."
"To máš asi pravdu," přisvědčil.
***
Po jídle jsem jen prohlásila, že se musíme připravit na večer a na noc. Vrátili jsme se na původní místo tábořiště a konečně se do nějakých těch příprav a staveb zapojili všichni.