Květen 2015

Ztracené vzpomínky - 2. kapitola

31. května 2015 v 21:36 | Hermi |  Ztracené vzpomínky

Další kratší kapitolka... (Ano, snažím se psát co nejvíc.)


Když jsem se probudila, připadala jsem si absolutně chromá a vysušená. Jako bych snad týden nepila. Příšerně mi třeštila hlava a oči mě pálily, že jsem je sotva mohla otevřít. Nicméně jsem se stále nacházela v té stejné odporné a nudně bílé místnosti. Něco mi říkalo, že budu v následujících pár dnech, nebo týdnech spát docela často. Problém ovšem byl fakt, že jsem netušila, jak dlouho to potrvá, než se mi paměť kompletně vrátí a vzhledem k mému obvyklému pesimismu, bych řekla, že nejspíš za dlouho. Rozhodně to potrvá déle, než týden (jak se mi to pokusila namluvit sestra). Obávala jsem se, že možná i měsíce. Ačkoliv to už jsem to s tím pesimismem trochu přeháněla.
A pak jsem si vzpomněla na události předchozího dne. Nebo to byl pořád jeden a ten samý den? Za okny bylo každopádně jasné světlo. Jen jsem ve své stávající pozici nebyla schopná odhadnout denní dobu. Podívala jsem se na budík ležící na nočním stolku přímo vedle mojí příšerné nejmíň dvacet let staré rozvrzané postele. Bylo pět hodin odpoledne. Otázkou zůstávalo, jestli jsem spala jen pár hodin, nebo celý den a pár hodin. O tom druhém jsem dost pochybovala.
"Spala jste dobře, slečno?," zeptala se ta samá sestra, co u mě byla předtím, když znovu vešla do mého pokoje na klinice.
"Ehm…," zapřemýšlela jsem, co odpovědět, "Nejspíš."
"Nepotřebujete něco?," zjišťovala jako správná zdravotnice.
"Snad jen…mohla byste mi říct, jak dlouho jsem spala?," vyhrkla jsem nakonec.
"Jen pár hodin," odvětila s úsměvem, "Je vám lépe? Vzpomněla jste si na něco?," dodala najednou, jako by konečně někomu chtěla předat nějaké dobré zprávy.
"Vlastně ani ne," přiznala jsem. Zářivý úsměv na jejích rtech přešel do smutného šklebu. Tedy možná to nebyl úplně škleb, ale lépe to popsat nedokážu.
"Vzpomínám si jen," pokračovala jsem a pak mi něco došlo, "Jak jste mohla?! Jasně jsem vám vysvětlila, že žádné hosty si nepřeji a už vůbec ne jeho!"
"Jeho? Koho máte na mysli?" Hrála to. Jasně že to hrála. Moc dobře věděla, o čem mluvím.
"Airena!," rozkřikla jsem se, "Řekla jsem, ať sem nechodí!"
"Jo toho mladíka, co ve dne v noci čeká, až si vzpomenete? Když on vás chtěl mermomocí vidět. Nemohla jsem mu něco takového upřít…!"
"Jak nemohla? Vždyť…vždyť…" Došla mi slova. Byla jsem tak dokonale vytočená, že jsem neměla absolutně co říct. Tak jsem mlčela. Nakonec jsem ale přeci jen to dlouhé ticho prolomila:
"Nemohla byste mi prosím přinést něco k pití?," požádala jsem ji.
"Samozřejmě," souhlasila sestra s rychlým kývnutím hlavou, "Hned jsem zpátky." Otočila se a zamířila k východu. Už stála u dveří, když se naposledy otočila a pohlédla na mě - zuboženou dlouhou modrou postavu bez paměti, ležící v čisté bílé posteli v čistě bílém pokoji.
"Málem bych zapomněla," dodala, "Někdo vás chce vidět. A Airen to tentokrát není." S těmito slovy se definitivně obrátila a opustila místnost. A mně se v žaludku rozlil podivný pocit očekávání. Směs nejrůznějších pocitů, z nichž nejsilnější byl asi strach, bezmoc a zároveň hrozná zvědavost. Kdo může chtít vidět mě? Mě - nevyspalou uprchlici z koncentráku, co spadla do modré barvy? Zasmála jsem se sama nad sebou. Ne protože by to bylo vtipné. Ono to totiž nebylo vtipné, ale trefné.
Chvíli jsem jen tak mlčky seděla na posteli a čekala. Po chvíli se s vrznutím otevřely dveře a já zadržela dech. Do pokoje vešel nějaký postarší muž a upíral pohled rovnou na mě. Nemusela jsem ho zkoumat pohledem tak moc, jako on zkoumal mě, protože mi bylo okamžitě jasné, co je zač, a proč se přišel. Podle oděvu to byl policista. Nějaký vyšetřovatel.
"Ne, ne, ne," protestovala jsem hned, jak jsem ho uviděla, "Já vůbec nic nevím. Vlastně toho vím o moc méně než vy. A moc málo na to, abyste mohl vést plnohodnotný výslech."
"Uklidněte se, slečno a poslouchejte mě."
Poslechla jsem a opravdu jsem ztichla a uklidnila se.
"Já ten výslech prostě provést musím," pokračoval, "Bez ohledu na to, jak hodně toho víte nebo nevíte." Chtěla jsem něco dodat, ale dá se říct, že mě prakticky nepustil ke slovu.
"Začneme."
Rezignovaně jsem si odfrkla a poslouchala.
"Kde jste byla včera v osm hodin a třicet minut?"
"Jak to mám vědět?," vyhrkla jsem už docela naštvaně, "Řekla jsem vám přeci, že mě vyslýchat nemůžete, když jsem přišla o paměť!"
"Tak začneme jinak," nedal se polda, "Co si pamatujete?"
"Pamatuju si, jak jsem se probudila tady," odpověděla jsem po pravdě, "To je všechno. Taky si pamatuju všechno, co se stalo od té doby. Ale předtím nic."
"Dobře. Tak jinak," začal už tak popadesáté.
"Nevzpomínáte si na své jméno? Na rodinu nebo někoho blízkého?"
"Jméno mi řekli," vysvětlila jsem, "Nic víc nevím."
"No…v tom případě se s vámi budu muset rozloučit, slečno."
"Jako kdybych to od začátku neříkala…," zamručela jsem tiše. To už byl ale na odchodu.
"Na shledanou," prohodil, než za sebou zaklapnul bílé dveře, "A přeji brzké uzdravení." Nestihla jsem mu nic říct. Stihla jsem jen tajně doufat, že už se neukáže. To poslední, o co jsem teď stála, byly policejní výslechy.
Zoufale jsem zakvílela a praštila vrchní polovinou těla do měkké postele. Ta sice trochu zakřupala, ale nepovolila. A najednou jsem si připadala strašně unavená. Tím myslím ještě unavenější než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Oční víčka mi nepřirozeně ztěžkla. Jediná hrozba tohoto podivného ústavu vězela v hloupé pravdě, že když už tu jste, patrně budete chvílemi nekontrolovatelně usínat. A to může být dost nebezpečné, protože v takových chvílích nevíte o světě. Na druhou stranu je to stále relativně bezpečné oproti okolnímu světu. Přesto jsem ani zdaleka nechtěla usnout. Jenže jsem to bohužel neovlivnila. Nevím, kdy jsem usnula, ale vím, že vážně tvrdě. A zdál se mi zvláštní sen.
Šla jsem svižným krokem po ulici. Neměla jsem tušení, kam mám vlastně namířeno, ale myslím, že jsem se měla s někým setkat. S někým, koho jsem dost dobře znala. Proč jsem ale šla tak rychle, skoro utíkala, my bylo záhadou. Začínala jsem se docela bát, protože takhle živě sny nevypadají.
Tenhle byl tak barevný a jasným sluncem prozářený, jako žádný jiný, co se mi dosud zdál. Nechápala jsem to. Obvykle ve snech míjím jen nějaké bezejmenné stíny, nějaké postavy bez účelu, bez minulosti a bez budoucnosti. Ale tentokrát ne. Tentokrát jsem jasně viděla tváře všech kolemjdoucích, ať už spěchali kamkoliv. Začínalo se připozdívat a dav řídl. Slunce se klonilo k obzoru, stíny se protáhly, okolí ztichlo a ztmavlo.
Pochopila jsem proč. Tohle nebyl sen. Byla to vzpomínka.
Na sobě jsem měla nudnou džínovou sukni po kolena a světlou poloprůhlednou halenku na knoflíky. Dlouhé černé vlasy za mnou vlály v rybím copu unášené večerním větříkem. Svižně jsem kráčela městskou zástavbou tak dlouho, až padla téměř úplná tma. Ve svitu pouličních lamp jsem naše město nepoznávala.
Ocitla jsem se u parku. Ničím nebyl zvláštní. Přes den jasně zelené stromy na noc zavřely barevné květy a potemnělé okolí zahalovalo i tu zelenou barvu listů. Zachvěla jsem se. Jenže jsem netušila, jestli strachy nebo zimou. Patrně obojím. Určitě jsem se měla s někým setkat. Nepamatovala jsem si sice s kým a proč, ale vykročila jsem dost najisto. Mé současné já spící v nemocnici bylo absolutně dezorientované, ale tamta já asi moc dobře věděla, co má udělat. Dokonce se i tvářila, že se nebojí. Já ale znala sama sebe dost dobře na to, abych si tuhle přetvářku zbaštila.
Sebevědomě jsem kráčela po liduprázdné cestě vedoucí parkem a čas od času se rozhlédla okolo sebe, jestli jsem něco nepřehlédla. Najednou jsem se začala nekontrolovatelně culit. Krok jsem ještě zrychlila a kus přede mnou se ze tmy vynořila postava, která mi přišla nějak podezřele povědomá. Neviděla jsem ale do obličeje a za boha jsem nebyla schopná určit, kdo to je. Určitě to byl muž. I on se ke mně pomalu přibližoval.
Najednou jsem ucítila tupou ránu do zátylku. Zezadu. Netušila jsem, kdo to stál za mnou, ale to mé já, kterému se podlomila kolena, nejspíš tušilo, kdo by to mohl být.
Poslední, co jsem si vybavovala, byla ona ukrutná bolest. Než jsem oči zavřela docela, zatmělo se mi před nimi. Vím jen, že jsem v tu chvíli nejspíš ztratila vědomí a bezvládně se skácela do jednotvárně zlatého písku na cestě. Koruny přihlížejících stromů nade mnou tajemně šuměly, ale o tom, co se stalo, nedokázaly než mlčet. A ani já nechápala, co se stalo. Obklopilo mě hučící ticho a černá prázdnota. Doufala jsem, že jsem mrtvá.
"Ellio?," vybavila jsem si najednou něco dalšího. Tichý důvěrně známý hlas na mě promlouval a někdo mi silou třásl s rameny.
"Ellio, prober se!" Skoro jako by ten člověk neměl daleko k slzám. Zvláštní bylo, že jsem ho slyšela. Nějaký podivný stav kómatu? Tohle bylo celé vlastně hrozně divné. A nejdivnější na tom bylo, že jsem si všechno tohle až dosud nedokázala vybavit.
"Ellio!," slyšela jsem ještě.
"Ellio!," zacloumala se mnou zdravotní sestra na lůžku v nemocnici, "Měla jste zlý sen?" Zamyšleně jsem si z čela setřela krůpěje potu.
"Ano," přitakala jsem nakonec. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší nikomu se o vrácené vzpomínce nezmiňovat. Možná se časem vrátí i ty ostatní a všechno do sebe zapadne jako puzzle.
"Je to vidět," přiznala s pohledem upřeným na můj orosený pobledlý obličej, "Přinesla jsem vám vodu."

"Díky," pousmála jsem se, když mi podala sklenici. Plnými doušky jsem do sebe nalila celý její obsah. Bylo mi líp. Klidně jsem se opřela po pelest postele a jen dýchala. Úplně jsem se ještě nevzpamatovala z toho podivného snu. Mohla jsem jen doufat, že se mi myšlenky v hlavě časem utřídí.

Ztracené vzpomínky - 1. kapitola

25. května 2015 v 21:26 | Hermi |  Ztracené vzpomínky
Ehm, Ehm... Tímto si dovoluji oficiálně oznámit, že zveřejňuji první kapitolu nové povídky. Ano, uhodli jste - je do soutěže od Karin na kontrasty. Dále bych chtěla dodat, že
1) Moc se omlouvám, že začínám tak pozdě, ale nestíhám to, Efina mi nestíhá vyrábět signatury (i když tahle je jako vždy úžasná!) a navíc mi ještě blbne technika. Omlouvám se - rychleji to nešlo.
2) Je to totální copyright - na to se připravte. Tentokrát ale ne dějově, ale postavy mi strašně připomínají kateiny postavy (Nejvíc samozřejmě Kiaru a Alezallena) a půlka hlášek je jako vystřižená z Hvězdy nám nepřály. Ale přísahám, že mi to došlo až po tom, co jsem to napsala!
3) Tentokrát asi peču na teamy. Ale děj bych nastínit mohla: Ellia se probudí v nemocnici s úplnou ztrátou paměti (asi jsem trochu moc poslouchala Amnesiu od 5sec of summer...) Takže netuší kdo je, jak je stará, odkud pochází, ani co se stalo. A navíc je jí sděleno, že se ji někdo pokusil zabít. V nastalé panice se kolem pořád objevuje Airen - kluk, který má v příběhu patrně zásadní roli, které ale Ellia ještě nepřišla na kloub. Postupně se jí však paměť začíná vracet...
4) Kontrasty nejspíš vysvětlím na konci v dodatečném článku. Některé se ale v první kapitole ještě vůbec neobjevují.
Tak, tady to je:


Poslední, co jsem si vybavovala, byla ukrutná bolest. Než jsem oči zavřela docela, zatmělo se mi před nimi. Vím jen, že jsem v tu chvíli nejspíš ztratila vědomí a bezvládně se skácela do jednotvárně zlatého písku na cestě. Koruny přihlížejících stromů nade mnou tajemně šuměly, ale o tom, co se stalo, nedokázaly než mlčet. A ani já nechápala, co se stalo. Obklopilo mě hučící ticho a černá prázdnota. Doufala jsem, že jsem mrtvá.
***
Když jsem ale znovu nabyla vědomí, ležela jsem kdesi na posteli a obklopovala mě ještě horší nicota, než dosud. Bílá. Sterilní bílá zela nezajímavou prázdnotou, kam jen oko dohlédlo. Přišlo mi to nepřirozené v porovnání s pestrobarevným okolním světem. Naštvaně jsem si odfrkla. Sakra, do čeho jsem se to zase zapletla?!
Pořádně jsem se rozhlédla kolem dokola. Nelíbilo se mi to tu. Něco mi tu připomínalo…nemocnici! Málem jsem vykřikla. Co tu u všech všudy dělám? Vždyť je mi dobře! Načež mě napadlo, že to není vůbec pravda. Prohlédla jsem si své ruce. Byly bledé a vyhublé, jako bych několik dní nic nepozřela a nezdravě tyrkysové žíly vystupovaly z mé bledé, přírodně namodralé kůže. To ovšem ještě nebylo zdaleka vše. Prohmátla jsem si obličej, na němž jsem objevila nesčetné krátery, modřiny a řezné ranky. Nikde však ani náznak jasné modré. Zřejmě mi všechnu krev očistili, neboť se mi nechtělo věřit, že bych nekrvácela vůbec. Zamrkala jsem kulatýma fialovýma očima a pohlédla na své dlouhé bledé nohy s odstínem modré, které vyčuhovaly zpod přikrývky. Vypadaly nepřirozeně vzdálené zbytku těla. Bezradně jsem vzdychla.
V tom jsem sebou silně škubla, protože jsem uslyšela jakýsi podivný skřípavý zvuk. Pohled jsem upřela na dveře a až v té chvíli jsem si uvědomila, že se pomalu otevírají. Hlava mě začínala čím dál víc bolet.
Za dveřmi se objevila světlovlasá sestra s narůžovělou pletí v zářivě bílém obleku. Na hlavě jí seděl docela vtipný malý čepeček, který byl pevně přišpendlený sotva viditelnými sponkami. Když mě uviděla, div že nevykřikla překvapením.
"Jste vzhůru!," vyjekla docela nadšeně a rozběhla se k mé posteli.
"Co se stalo?," zeptala jsem se jako první. A v tom mi to došlo. Nepamatovala jsem si nic. Vůbec nic. Měla jsem mysl úplně prázdnou. Všechny vzpomínky na život předtím byly pryč. Ale ne!
"Vy to nevíte?," pozvedla sestra obočí. To už jsem začínala docela panikařit. Ne, ne, ne, ne, ne! Co se mi stalo? Kdo jsem? Jak se jmenuju? Proč jsem v nemocnici? Čeká na mě někde někdo?
"Proboha," zašeptala jsem nejdřív tiše. Postupně jsem zesilovala hlas až do hysterického chrapotu, který vyplnil celou místnost.
"Co se stalo? Co jsem zač? Kde jsem se tu vzala?!" Sestra vypadala dost na nervy.
"Uklidněte se, slečno. Měla jste u sebe nějaké doklady. Bohužel ale nevíme víc, než vaše jméno a věk. Uvedené bydliště je falešné. Měla jste nějaké problémy?"
"Já, já, já nevím," koktala jsem zmateně, "Nevím ani kdo jsem, nevím nic! Přišla jsem o všechnu paměť! Dokážete s tím něco udělat?!"
"Klid," prohlížela si mě trochu zděšeně, "Paměť se vám vrátí. Je to jen chvilkový výpadek. Do týdne máte všechny vzpomínky zpět."
"Kdy mi řeknete, co se tu stalo?!," vyhrkla jsem najednou. Odmlčela se a po chvilce odpověděla:
"Slečno, měla jste nějaké problémy? Protože jestli ano…"
"Už jsem vám řekla, že nevím. Nic si nepamatuju."
"Ptala jste se, co se stalo: Někdo se vás pokusil zabít. Šlo vám o život. Jestli víte o někom, kdo by měl motiv…" Zavrtěla jsem hlavou.
"Je mi líto. Opravdu si na nic nevzpomínám." Tvářila jsem se tak nejvíc klidně, jak jen to šlo. Když jsem ale vstřebala fakt, že se mě někdo snažil zabít, v mozku jako by mi vybuchlo tisíc ohňostrojů najednou. V tu chvíli jsem strašně moc toužila vědět, co se stalo a proč se to stalo. Proklínala jsem sama sebe a své vzpomínky, které zmizely tak zčistajasna.
"Dobrá," pokračovala sestra, "Jmenujete se Ellia a je vám osmnáct. Pravděpodobně pocházíte z Marillie, ale nikdo vás tu nezná. Vzpomínáte si na něco z toho? Nebo na někoho, kdo by vás mohl hledat?"
"Ne…," přiznala jsem popravdě.
"Nevadí. Vzpomínky se časem vrátí," uklidňovala mě zase. Asi se mi nedařilo skrývat hysterii.
"Bojím se, že ne." Těmito několika slovy se mi neúmyslně podařilo vyjádřit takovou paniku, že jsem jakékoliv přetvařování nadobro vzdala a dala průchod emocím. Můj výraz musel být k smíchu. Přesně ten pohled, když vás ve dvě ráno někdo probudí a vy nemáte tušení, proč.
"To nemusíte, vždy se vrátí," mírnila mě.
"A bojím se o svůj život," šílela jsem, "Kdo se mě chtěl zbavit?"
"To bohužel nevím," zesmutněla, "Moc mi toho neřekli. I když pochybuji, že oni toho vědí víc."
"A co vám řekli?," snažila jsem se zjistit co nejvíc informací, doufajíc, že mi to pomůže navrátit paměť.
"Kromě toho, co jsem vám už řekla?"
Mlčky jsem napjatě poslouchala.
"Našli vás v parku. V té době už tam nikdo nechodil. Pokud jste opravdu byla v nějakém průšvihu, nebylo moudré chodit sama v parku v takhle pozdní hodinu." Měla jsem chuť odseknout "Vy nejste moje matka!", ale pak jsem přehodnotila svůj názor a místo toho se zeptala:
"Kdo mě našel?"
"Jeden mladík. Je docela milý. A dokonce myslím, že je pořád ještě v nemocnici. Kdybyste chtěla, mohla bych se zeptat, jestli vás nechce vidět. Myslím, že by se mu ten nápad líbil."
"Proboha, jen to ne!," vyhrkla jsem zděšeně.
"Ale slečno…," přemlouvala mě. Já ale neměla na návštěvy cizích lidí ani pomyšlení. Hlava mě bolela jako střep a jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byl spánek.
"Nikoho sem neposílejte," prohlásila jsem umanutě s definitivní platností. Sestra mlčky přikývla a vytratila se z pokoje. Osaměla jsem.
Konečně jsem znovu měla klid a dokonce mi sestra zodpověděla většinu otázek. Mohla jsem se nad tím vším zamyslet. Stejně jsem čekala, že mi neřekne, kdo se mi pokusil ublížit. Doufala jsem, že to byl někdo úplně neznámý. Nějaký psychopat bez motivu, kterému jsem nic neudělala. Vždyť já bych přeci neublížila ani mouše. To by ovšem nevysvětlovalo, proč jsem měla v dokladech falešnou adresu. Prý že ale pocházím nejspíš z Marillie. Zoufale jsem se snažila vzpomenout si, co o tom slově vím. Že by nějaký státní útvar? Ale můj mozek připomínal jen černou díru pohlcující kterékoliv slovo, co by mě mohlo přimět vzpomenout si. Zamyslela jsem se natolik, že ani nevím, kdy jsem usnula.
Přišlo mi, že cítím něčí dech. Takhle živý sen jsem snad ještě neměla. Hm…pořádně zvláštní… Celé tělo mě bolelo mnohem více, než před usnutím a mně přišlo nanejvýš divné, že si to ve snu uvědomuji. Samozřejmě, že jsem už nespala. To mi ale došlo až o několik vteřin později. Nejspíš jsem zase v duchu lhala sama sobě. Ve skutečnosti jsem byla jen líná otevřít těžká víčka.
Jenže pak se mi něco v mozku seplo a já se ocitla v jedné v těch chvil, kdy jsem si připadala fakt chytrá. Jestli to totiž nebyl sen, pak jsem opravdu cítila něčí dech a to by znamenalo, že tu někdo je.
V tu chvíli jsem málem dostala infarkt a během jedné desetiny sekundy jsem prudce otevřela oči.
Kdybych řekla jen, že seděl na posteli kus ode mě, nebylo by to přesné. On totiž seděl jen asi deset centimetrů ode mě a zíral mi přímo do očí. Málem jsem zaječela. Nepochybně to byl ten člověk, o němž mluvila sestra. Ten, co mě našel. Copak jsem jí dost jasně neřekla, že ho sem nemá posílat?! Přemýšlela jsem, jak bych mu slušně sdělila, že si nepřeji návštěvy - jinými slovy, jak bych ho slušně vyhodila. Bohužel se tvářil docela odhodlaně.
Najednou mi přišlo, že ten výraz znám. Že znám toho člověka, co tu přede mnou sedí. Ty usměvavé oči, ty světlé vlasy, ten našedlý nádech kůže, tu péči a starost, se kterou mě pozoroval. Všechno mi to bylo nějak povědomé. Zamrkala jsem a ta představa se rozplynula jako mlha. To se mi určitě jen zdá, přesvědčovala jsem v duchu sama sebe. Stejně jsem se nějak nemohla zbavit toho podivného pocitu. Něco jako předtucha. Předtucha, že to nebyla náhoda, že zrovna on mě našel.
"Co jsi zač?," vyzvídala jsem hlasem ještě trochu roztřeseným z toho šoku.
"Jmenuju se Airen," odpověděl pohotově.
"Dobře víš, že na to se neptám, i když je to dobrý vědět. Myslela jsem tím, co tady děláš - jak ses sem dostal a proč mě šmíruješ při spaní?"
"Pustila mě sem sestra…," pokračoval, dokud jsem ho svým rozzuřeným brbláním "Sestra jedna zrádcovská…!" nepřerušila. Zmlkl a se zájmem si mě prohlížel.
"Co na mě tak civíš?," zeptala jsem se spíš přátelsky, než naštvaně, ačkoliv to původně mělo vyznít trochu jinak. Airen zatřásl hlavou, jako by se snažil na něco zapomenout. Možná jsem byla jen paranoidní, ačkoliv já byla vždycky ta naivní, ale zdálo se mi, že to všechno nějak smrdí.
"No, chtěla jsi vědět, jak jsem se sem dostal. Ale neupřesnila jsi kam. Do pokoje? Nebo do nemocnice?," začal znova.
"Myslela jsem obojí," upřesnila jsem.
"Do nemocnice jsem se dostal kvůli tobě. Vlastně jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku."
"No," povzdechla jsem si, "Teď víš, že nejsem. To by ti mělo stačit ke štěstí." K mému překvapení vyhrkl:
"Ale nestačí."
Chvíli jsem se na něj dívala dost podivným výrazem, protože jsem se snažila pochopit, co tím myslel. Když se mi to nepodařilo, pokusila jsem se navázat na předchozí rozhovor.
"Pořád jsi neodpověděl, proč mě šmíruješ ve spánku."
"Není to jasné?," pousmál se dost tajuplně, až mě zamrazilo, "Protože jsi krásná." Vyschlo mi v ústech. Cože?! Chvíli jsem na něj zírala jako na zjevení a potom ještě stále docela omráčeně pronesla:
"Tak poslyš, myslím, že jsem právě přišla na pravý důvod tvého pobytu v nemocnici. Nejspíš ses pořádně praštil do hlavy. Podívej se na mě. Jsem modrá, mám dlouhé černé umaštěné vlasy, vytahanou kůží potaženou kostru a zrovna momentálně taky obrovské černé kruhy pod očima. Promiň mi to, ale absolutně nechápu, co je zrovna na mně tak krásného. Vypadám jako nevyspalá uprchlice z koncentráku, co spadla do modré barvy."
"A právě proto jsi tak krásná," vysvětlil svou hypotézu.
"Jasně. Takovou ošklivou krásu nepotřebuju," prohlásila jsem rozhodně.
"To by sis měla ještě rozmyslet," ušklíbl se Airen.
"Radši bych se vyspala, než nad něčím přemýšlet," konstatovala jsem unaveně a možná až trochu příliš hraně zívla.
"Jak chceš," souhlasil a postavil se. Postel úlevou zakřupala. Vypadala, že už má něco za sebou, soudě podle toho, že zrezlá kovová konstrukce se tvářila, že se každou chvíli zhroutí.
Zavřela jsem oči a tvářila se, že spím. Mohla jsem jen doufat, že Airen konečně odejde a nechá mě usnout. Ten tam ale chvíli jen tak stál a mlčky mě pozoroval. Nakonec asi usoudil, že už spím. Přísahala bych, že v tu chvíli sotva slyšitelně zašeptal: "Jednou si vzpomeneš…". Potom se otočil na patě a odešel.

Chvíli nato jsem skutečně usnula.

Déšť - 14. kapitola

3. května 2015 v 18:27 | Hermi |  Déšť
Nesnáším se za to, jak moc nestíhám. Sotva stíhám věci do školy a upřímně - za poslední měsíc jsem snad nepřečetla ani jednu knížku, což je dost smutná realita. Ale slíbila jsem, že jakmile budu moct, napíšu další Déšť. Usekla jsem to tam, kde už jsem prostě víc nestihla. Omlouvám se těm, koho naštve, jak je to zase krátké. Pokusím se co nejdřív dopsat pokračování.


"Takže co se mnou hodláte provést?," zjišťovala jsem stále stejně hystericky.

Nymfa ukázala na zlatý podmořský zámek.

"Nejdřív tě odvedu tam."

"To jako proč?"

"To jako protože tě někdo chce vidět."

"Kdo?," zeptala jsem se ještě, ale neodpověděla, ačkoliv mě musela slyšet. Za zápěstí mě dotáhla až ke zlaté bráně zlatého zámku a já se nestačila divit. U brány se ve vodě vznášela dvě podivná stvoření docela podobná žralokům. Když jsem si jich všimla, škubla jsem sebou, ale Nailila mi stiskla zápěstí ještě pevněji a zašeptala:

"Neboj…"

Trochu jsem se zklidnila a začala rovnoměrně dýchat.

"Ale, alé," protáhl jeden ze strážných, když jsme dorazily až úplně k bráně, "Koho to máš s sebou, Naililo?"

"Zachránkyni," odvětila prostě a mě zamrazilo.

"Koho?!," vydechla jsem zděšeně.

"Ale nikoho," odbyla mě nymfa a pokračovala:

"Pustíte nás dovnitř, nebo ne?"

A strážní nás pustili.

Vpluly jsme do pozlacených zdí vodou vyplněného paláce. Všude okolo nás se nacházely dveře do všelijakých místností a já umírala touhou vědět, co je za nimi. Nakonec Nailila přeci jen jedny otevřela a protáhla mě skrz.

"Co to…" Otázku jsem nedokončila. S otevřenou pusou jsem zůstala zírat na obrovský prostor, co se nacházel přede mnou a uprostřed něhož jsem viděla něco jako královský trůn. A na něm seděla mořská panna. Vlastně nymfa.

"Kdo je to?," špitla jsem po chvilce."

Nailila mě praštila do zad.

"Ukloň se!," sykla, "To je královna."

"Krá - cože?!"

"Které části slova královna nerozumíš?"

"No…já…tak nějak…"

"Takže to je Laurelle?," přerušil mě jasný čistý hlas přicházející odněkud nad námi. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to promluvila královna. Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak se přibližuje.

"Tak jsi tady," promluvila znovu, tentokrát směrem se mně.

"Ehm…ano," pípla jsem docela vyděšeně, "Nemůžete mi prosím konečně vysvětlit, co se tu děje?"

"Potřebujeme, abys pro nás něco udělala," vysvětlila jednoduše, "Souvisí to s tím, že jsi jistým způsobem zvláštní."

"Zvláštní? Čím jsem zvláštní?"

"Podívej se na sebe. Nepřijdeš si zvláštní? Kolik lidí má bílé vlasy a ploutev?"

"No já nevím, ale najednou mi přijde, že vás je tu takových dost."

Nailila byla zticha. A já si královnu konečně pořádně prohlédla. Docela krátké rudé vlasy se jí vlnily v prsténcích a spirálách kolem hlavy a měla nepřirozeně bledou pleť, i když tady to asi bylo normální. Byla opravdu krásná.

"Ještě jsem neviděla nikoho s bílými vlasy," pokračovala, "Jsi první. Už to o něčem svědčí. Mimochodem, já jsem Valerine."

"Ale..," ozvala se konečně Nailila. Valerine ji zarazila.

"Měla by mi tak říkat už jen proto, kdo je."

"Kdo jsem?," nakrčila jsem čelo.

"To se, myslím, brzy dozvíš," odpověděla královna.

Tak teď už jsem nerozuměla vůbec ničemu.

"Všechno ti vysvětlím zítra," dodala Valerine.

"Zítra? Já sem budu muset znova?!," zděsila jsem se.

"Samozřejmě."

"Ale…"

"Žádné ale. Zítra budeš ve stejný čas znovu na břehu a já pro tebe pošlu Naililu."

Zůstala jsem jen mlčky zírat, přičemž mě Nailila popadla znovu za zápěstí a táhla ven ze zámku. Než jsem se nadála, byla jsem zpátky, pod hladinou, kousek od mola, kde jsem spadla do vody. Tedy vlastně kde jsem byla stažena do vody.

"Tady, zítra, ve stejný čas," připomněla nymfa a pustila mé zápěstí. Přikývla jsem, a co nejrychleji vyplavala nad hladinu. Do plic se mi znovu dostal vzduch a ploutev se změnila na nohy. Vydechla jsem. No konečně!

A pak jsem uviděla samotnou postavu, co stojí a prázdně kouká do moře. Vylezla jsem z vody a na kost promočená jsem doběhla k té postavě.

"Tonnie!," vykřikla jsem, "Ty jsi ještě tady?"

"Tam se přeci vrátit nemůžu. Alespoň ne bez tebe." Potlačila jsem nutkání vrhnout se mu kolem krku.

"Nemáš ponětí, jak jsem rád, že žiješ!," vykřikl, chytil mě za promáčený pas a zvedl nad hlavu. Rozesmála jsem se, přestože jsem skoro nemohla dýchat.

"Co se stalo?," zeptal se, když mě postavil na zem, "Nymfy, co?"

Přikývla jsem.

"Já ti to říkal! A jak jsi sakra vydržela tak dlouho pod vodou?"

"No…já jsem tak nějak…narostl mi ocas místo nohou…a dýchání…to šlo nějak samo…"

"Cože?," nechápal. Nedivila jsem se.

"Prostě jsem najednou mohla dýchat pod vodou a rychle plavat. Toť vše."

"A to ti přijde málo?"

"To jsem neřekla. Řekla jsem jen toť vše."

"Aha."

"Jo, a zítra tu mám být v stejný čas. Půjdu tam znovu." Vytřeštil oči.

"Co?!"

"Něco se mnou potřebují vyřešit. A netuším, o co jim jde. A mají taky královnu. Má červený vlasy a jmenuje se Valerine."

"Hm…zvláštní jméno… Ale každopádně byste se teď měla vrátit domů, slečinko, a usušit se."

Šťouchla jsem do něj loktem.

"Pokud vím, slečinky nevypadají jako umolousaný vesnický holky ve špinavých hadrech," pousmála jsem se.

"Ve tvém případě jo."


***


Vplížila jsem se za Tonniem vstupními dveřmi do domu a uslyšela strýčkův hlas. Tonnie byl v tom okamžiku pryč.

"Kdes byla?!," vykřikl strýc, jakmile mě uviděl.

"U moře," odvětila jsem.

"Zase?!"

"Hmm," zabručela jsem otráveně a vyšla zpátky do svého pokoje. Chytil mě za nadloktí.

"Kam si myslíš, že jdeš? Tohle mi vysvětlíš!"

"Pche!," prskla jsem a pokusila se vytrhnout. Nešlo to.

"Kde jsi byla?!"

"Řekla jsem. U moře."

"S kým?"

"Sama," zalhala jsem opatrně.

"Nelži! S kým jsi tam šla?!"

"Sama," zopakovala jsem tvrdohlavě.

"S Anthonym! Vím to! A čím dřív to přiznáš, tím lepší to pro tebe bude! Ale až já ho najdu…!"

"Ne!" Do té doby jsem mlčky poslouchala jeho výbuch vzteku otočená zády, ale když jsem uslyšela poslední větu, neudržela jsem se.

"To nedovolím!," prohlásila jsem umanutě.

"Nebudeš mít na výběr," prohlásil, "A teď se kliď! Zmiz mi z očí!"

Zpražila jsem ho posledním zlostným pohledem, prudce se otočila a upalovala do svého pokoje. Konečně! Jak já ho nenáviděla!


V pokoji seděl Tonnie. Na mojí posteli. Zabouchla jsem dveře a rozběhla se k němu. Pořád ze mě v potocích crčela ledová voda.

"Není ti zima?," zeptal se Tonnie.

"Ani ne," usmála jsem se a místo abych si sušila vlasy, nebo se převlékala, jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Zavřela jsem oči. Málem bych usnula, kdyby Tonnie po chvíli nezašeptal:

"Měla by ses převléct."

"Hmm," zabručela jsem trochu nesouhlasně. Byla jsem dost unavená. Tonnie mi stáhl vlasy a přehodil dopředu. Potom mi začal rozepínat šaty.

"Díky, to zvládnu sama," převzala jsem jeho práci. On se zvedl a mlčky odešel. A v tu chvíli jsem se začala bát, že kdykoliv není se mnou, může potkat strýčka Tima. A já nechtěla, aby se Tonniemu něco stalo. Už ne.