Déšť - 14. kapitola

3. května 2015 v 18:27 | Hermi |  Déšť
Nesnáším se za to, jak moc nestíhám. Sotva stíhám věci do školy a upřímně - za poslední měsíc jsem snad nepřečetla ani jednu knížku, což je dost smutná realita. Ale slíbila jsem, že jakmile budu moct, napíšu další Déšť. Usekla jsem to tam, kde už jsem prostě víc nestihla. Omlouvám se těm, koho naštve, jak je to zase krátké. Pokusím se co nejdřív dopsat pokračování.


"Takže co se mnou hodláte provést?," zjišťovala jsem stále stejně hystericky.

Nymfa ukázala na zlatý podmořský zámek.

"Nejdřív tě odvedu tam."

"To jako proč?"

"To jako protože tě někdo chce vidět."

"Kdo?," zeptala jsem se ještě, ale neodpověděla, ačkoliv mě musela slyšet. Za zápěstí mě dotáhla až ke zlaté bráně zlatého zámku a já se nestačila divit. U brány se ve vodě vznášela dvě podivná stvoření docela podobná žralokům. Když jsem si jich všimla, škubla jsem sebou, ale Nailila mi stiskla zápěstí ještě pevněji a zašeptala:

"Neboj…"

Trochu jsem se zklidnila a začala rovnoměrně dýchat.

"Ale, alé," protáhl jeden ze strážných, když jsme dorazily až úplně k bráně, "Koho to máš s sebou, Naililo?"

"Zachránkyni," odvětila prostě a mě zamrazilo.

"Koho?!," vydechla jsem zděšeně.

"Ale nikoho," odbyla mě nymfa a pokračovala:

"Pustíte nás dovnitř, nebo ne?"

A strážní nás pustili.

Vpluly jsme do pozlacených zdí vodou vyplněného paláce. Všude okolo nás se nacházely dveře do všelijakých místností a já umírala touhou vědět, co je za nimi. Nakonec Nailila přeci jen jedny otevřela a protáhla mě skrz.

"Co to…" Otázku jsem nedokončila. S otevřenou pusou jsem zůstala zírat na obrovský prostor, co se nacházel přede mnou a uprostřed něhož jsem viděla něco jako královský trůn. A na něm seděla mořská panna. Vlastně nymfa.

"Kdo je to?," špitla jsem po chvilce."

Nailila mě praštila do zad.

"Ukloň se!," sykla, "To je královna."

"Krá - cože?!"

"Které části slova královna nerozumíš?"

"No…já…tak nějak…"

"Takže to je Laurelle?," přerušil mě jasný čistý hlas přicházející odněkud nad námi. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to promluvila královna. Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak se přibližuje.

"Tak jsi tady," promluvila znovu, tentokrát směrem se mně.

"Ehm…ano," pípla jsem docela vyděšeně, "Nemůžete mi prosím konečně vysvětlit, co se tu děje?"

"Potřebujeme, abys pro nás něco udělala," vysvětlila jednoduše, "Souvisí to s tím, že jsi jistým způsobem zvláštní."

"Zvláštní? Čím jsem zvláštní?"

"Podívej se na sebe. Nepřijdeš si zvláštní? Kolik lidí má bílé vlasy a ploutev?"

"No já nevím, ale najednou mi přijde, že vás je tu takových dost."

Nailila byla zticha. A já si královnu konečně pořádně prohlédla. Docela krátké rudé vlasy se jí vlnily v prsténcích a spirálách kolem hlavy a měla nepřirozeně bledou pleť, i když tady to asi bylo normální. Byla opravdu krásná.

"Ještě jsem neviděla nikoho s bílými vlasy," pokračovala, "Jsi první. Už to o něčem svědčí. Mimochodem, já jsem Valerine."

"Ale..," ozvala se konečně Nailila. Valerine ji zarazila.

"Měla by mi tak říkat už jen proto, kdo je."

"Kdo jsem?," nakrčila jsem čelo.

"To se, myslím, brzy dozvíš," odpověděla královna.

Tak teď už jsem nerozuměla vůbec ničemu.

"Všechno ti vysvětlím zítra," dodala Valerine.

"Zítra? Já sem budu muset znova?!," zděsila jsem se.

"Samozřejmě."

"Ale…"

"Žádné ale. Zítra budeš ve stejný čas znovu na břehu a já pro tebe pošlu Naililu."

Zůstala jsem jen mlčky zírat, přičemž mě Nailila popadla znovu za zápěstí a táhla ven ze zámku. Než jsem se nadála, byla jsem zpátky, pod hladinou, kousek od mola, kde jsem spadla do vody. Tedy vlastně kde jsem byla stažena do vody.

"Tady, zítra, ve stejný čas," připomněla nymfa a pustila mé zápěstí. Přikývla jsem, a co nejrychleji vyplavala nad hladinu. Do plic se mi znovu dostal vzduch a ploutev se změnila na nohy. Vydechla jsem. No konečně!

A pak jsem uviděla samotnou postavu, co stojí a prázdně kouká do moře. Vylezla jsem z vody a na kost promočená jsem doběhla k té postavě.

"Tonnie!," vykřikla jsem, "Ty jsi ještě tady?"

"Tam se přeci vrátit nemůžu. Alespoň ne bez tebe." Potlačila jsem nutkání vrhnout se mu kolem krku.

"Nemáš ponětí, jak jsem rád, že žiješ!," vykřikl, chytil mě za promáčený pas a zvedl nad hlavu. Rozesmála jsem se, přestože jsem skoro nemohla dýchat.

"Co se stalo?," zeptal se, když mě postavil na zem, "Nymfy, co?"

Přikývla jsem.

"Já ti to říkal! A jak jsi sakra vydržela tak dlouho pod vodou?"

"No…já jsem tak nějak…narostl mi ocas místo nohou…a dýchání…to šlo nějak samo…"

"Cože?," nechápal. Nedivila jsem se.

"Prostě jsem najednou mohla dýchat pod vodou a rychle plavat. Toť vše."

"A to ti přijde málo?"

"To jsem neřekla. Řekla jsem jen toť vše."

"Aha."

"Jo, a zítra tu mám být v stejný čas. Půjdu tam znovu." Vytřeštil oči.

"Co?!"

"Něco se mnou potřebují vyřešit. A netuším, o co jim jde. A mají taky královnu. Má červený vlasy a jmenuje se Valerine."

"Hm…zvláštní jméno… Ale každopádně byste se teď měla vrátit domů, slečinko, a usušit se."

Šťouchla jsem do něj loktem.

"Pokud vím, slečinky nevypadají jako umolousaný vesnický holky ve špinavých hadrech," pousmála jsem se.

"Ve tvém případě jo."


***


Vplížila jsem se za Tonniem vstupními dveřmi do domu a uslyšela strýčkův hlas. Tonnie byl v tom okamžiku pryč.

"Kdes byla?!," vykřikl strýc, jakmile mě uviděl.

"U moře," odvětila jsem.

"Zase?!"

"Hmm," zabručela jsem otráveně a vyšla zpátky do svého pokoje. Chytil mě za nadloktí.

"Kam si myslíš, že jdeš? Tohle mi vysvětlíš!"

"Pche!," prskla jsem a pokusila se vytrhnout. Nešlo to.

"Kde jsi byla?!"

"Řekla jsem. U moře."

"S kým?"

"Sama," zalhala jsem opatrně.

"Nelži! S kým jsi tam šla?!"

"Sama," zopakovala jsem tvrdohlavě.

"S Anthonym! Vím to! A čím dřív to přiznáš, tím lepší to pro tebe bude! Ale až já ho najdu…!"

"Ne!" Do té doby jsem mlčky poslouchala jeho výbuch vzteku otočená zády, ale když jsem uslyšela poslední větu, neudržela jsem se.

"To nedovolím!," prohlásila jsem umanutě.

"Nebudeš mít na výběr," prohlásil, "A teď se kliď! Zmiz mi z očí!"

Zpražila jsem ho posledním zlostným pohledem, prudce se otočila a upalovala do svého pokoje. Konečně! Jak já ho nenáviděla!


V pokoji seděl Tonnie. Na mojí posteli. Zabouchla jsem dveře a rozběhla se k němu. Pořád ze mě v potocích crčela ledová voda.

"Není ti zima?," zeptal se Tonnie.

"Ani ne," usmála jsem se a místo abych si sušila vlasy, nebo se převlékala, jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Zavřela jsem oči. Málem bych usnula, kdyby Tonnie po chvíli nezašeptal:

"Měla by ses převléct."

"Hmm," zabručela jsem trochu nesouhlasně. Byla jsem dost unavená. Tonnie mi stáhl vlasy a přehodil dopředu. Potom mi začal rozepínat šaty.

"Díky, to zvládnu sama," převzala jsem jeho práci. On se zvedl a mlčky odešel. A v tu chvíli jsem se začala bát, že kdykoliv není se mnou, může potkat strýčka Tima. A já nechtěla, aby se Tonniemu něco stalo. Už ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. května 2015 v 16:33 | Reagovat

Konečně jsem se dočkala! Na tuto kapitolu jsem se nesmírně těšila!
A nezklamala jsi mě. Moc se mi líbí, jak se vyvíjí vztah Tonnieho (kterého mimochodem naprosto zbožňuji)a Laurelle. Tu nymfu (Naililu) mám také ráda čím dál tím více. Jsem nesmírně zvědavá, jak všechno dopadne.
Jen, pokud bych tě mohla upozornit na jednu věc... jak to říct...neber si to nějak zle, ale kdysi jsem za to byla také kárána. U přímé řeči máš docela málo doprovodných vět. V nějakých spisovatelských návodech je sice napsáno, že nejsou potřeba, ale polovina této kapitoly jsou vlastně jen dialogy, bez ničeho okolo. Já to řeším tak, že rozepisuji více emoce a výrazy tváře, ale cestu už si musíš na jít sama. Jde o to, že holé dialogy ne vždy vypadají dobře. Doufám, že jsi mě alespoň trochu pochopila. Uvedu ti příklad, kde se mi to líbilo:
"Ale, alé," protáhl jeden ze strážných, když jsme dorazily až úplně k bráně, "Koho to máš s sebou, Naililo?"
Je tam prostě vloženo i to, co se dělo okolo toho, nejen ten rozhovor. Ne vždy je to nutné, ale v některých částech té kapitoly mi to chybí. Když s někým mluvíš v reálném životě, také přece něco děláš u toho! Ale pozor, jde o to, najít bez, a zase to nepřehánět.
Ale jinak se mi to opravdu moc líbilo. Jen tak dále!

2 Hermi Hermi | Web | 5. května 2015 v 15:06 | Reagovat

[1]: Děkuji za úžasný dlouhý komentář! Chápu, co tím myslíš a já to v tom vidím taky. Jen děkuju, žes mi to připomněla, protože tohle poslední dobou dělám neúmyslně docela často. Hlavně kvůli tomu, že to nějak nestíhám (a to je moje blbost, že si nedokážu věci lépe rozvrhnout, abych to stihla), takže pak rychle splácám nějakou tu kapitolu a nemůžu se nad tím pořádně zamyslet, spíš tam flákám jeden rozhovor za druhým, což by ani tak moc nevadilo, kdybych tam cpala i ty doprovodné věty, na které trochu zapomínám. Moc děkuji za připomínku. Budu na to příště myslet, až budu psát. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama