Ztracené vzpomínky - 1. kapitola

25. května 2015 v 21:26 | Hermi |  Ztracené vzpomínky
Ehm, Ehm... Tímto si dovoluji oficiálně oznámit, že zveřejňuji první kapitolu nové povídky. Ano, uhodli jste - je do soutěže od Karin na kontrasty. Dále bych chtěla dodat, že
1) Moc se omlouvám, že začínám tak pozdě, ale nestíhám to, Efina mi nestíhá vyrábět signatury (i když tahle je jako vždy úžasná!) a navíc mi ještě blbne technika. Omlouvám se - rychleji to nešlo.
2) Je to totální copyright - na to se připravte. Tentokrát ale ne dějově, ale postavy mi strašně připomínají kateiny postavy (Nejvíc samozřejmě Kiaru a Alezallena) a půlka hlášek je jako vystřižená z Hvězdy nám nepřály. Ale přísahám, že mi to došlo až po tom, co jsem to napsala!
3) Tentokrát asi peču na teamy. Ale děj bych nastínit mohla: Ellia se probudí v nemocnici s úplnou ztrátou paměti (asi jsem trochu moc poslouchala Amnesiu od 5sec of summer...) Takže netuší kdo je, jak je stará, odkud pochází, ani co se stalo. A navíc je jí sděleno, že se ji někdo pokusil zabít. V nastalé panice se kolem pořád objevuje Airen - kluk, který má v příběhu patrně zásadní roli, které ale Ellia ještě nepřišla na kloub. Postupně se jí však paměť začíná vracet...
4) Kontrasty nejspíš vysvětlím na konci v dodatečném článku. Některé se ale v první kapitole ještě vůbec neobjevují.
Tak, tady to je:


Poslední, co jsem si vybavovala, byla ukrutná bolest. Než jsem oči zavřela docela, zatmělo se mi před nimi. Vím jen, že jsem v tu chvíli nejspíš ztratila vědomí a bezvládně se skácela do jednotvárně zlatého písku na cestě. Koruny přihlížejících stromů nade mnou tajemně šuměly, ale o tom, co se stalo, nedokázaly než mlčet. A ani já nechápala, co se stalo. Obklopilo mě hučící ticho a černá prázdnota. Doufala jsem, že jsem mrtvá.
***
Když jsem ale znovu nabyla vědomí, ležela jsem kdesi na posteli a obklopovala mě ještě horší nicota, než dosud. Bílá. Sterilní bílá zela nezajímavou prázdnotou, kam jen oko dohlédlo. Přišlo mi to nepřirozené v porovnání s pestrobarevným okolním světem. Naštvaně jsem si odfrkla. Sakra, do čeho jsem se to zase zapletla?!
Pořádně jsem se rozhlédla kolem dokola. Nelíbilo se mi to tu. Něco mi tu připomínalo…nemocnici! Málem jsem vykřikla. Co tu u všech všudy dělám? Vždyť je mi dobře! Načež mě napadlo, že to není vůbec pravda. Prohlédla jsem si své ruce. Byly bledé a vyhublé, jako bych několik dní nic nepozřela a nezdravě tyrkysové žíly vystupovaly z mé bledé, přírodně namodralé kůže. To ovšem ještě nebylo zdaleka vše. Prohmátla jsem si obličej, na němž jsem objevila nesčetné krátery, modřiny a řezné ranky. Nikde však ani náznak jasné modré. Zřejmě mi všechnu krev očistili, neboť se mi nechtělo věřit, že bych nekrvácela vůbec. Zamrkala jsem kulatýma fialovýma očima a pohlédla na své dlouhé bledé nohy s odstínem modré, které vyčuhovaly zpod přikrývky. Vypadaly nepřirozeně vzdálené zbytku těla. Bezradně jsem vzdychla.
V tom jsem sebou silně škubla, protože jsem uslyšela jakýsi podivný skřípavý zvuk. Pohled jsem upřela na dveře a až v té chvíli jsem si uvědomila, že se pomalu otevírají. Hlava mě začínala čím dál víc bolet.
Za dveřmi se objevila světlovlasá sestra s narůžovělou pletí v zářivě bílém obleku. Na hlavě jí seděl docela vtipný malý čepeček, který byl pevně přišpendlený sotva viditelnými sponkami. Když mě uviděla, div že nevykřikla překvapením.
"Jste vzhůru!," vyjekla docela nadšeně a rozběhla se k mé posteli.
"Co se stalo?," zeptala jsem se jako první. A v tom mi to došlo. Nepamatovala jsem si nic. Vůbec nic. Měla jsem mysl úplně prázdnou. Všechny vzpomínky na život předtím byly pryč. Ale ne!
"Vy to nevíte?," pozvedla sestra obočí. To už jsem začínala docela panikařit. Ne, ne, ne, ne, ne! Co se mi stalo? Kdo jsem? Jak se jmenuju? Proč jsem v nemocnici? Čeká na mě někde někdo?
"Proboha," zašeptala jsem nejdřív tiše. Postupně jsem zesilovala hlas až do hysterického chrapotu, který vyplnil celou místnost.
"Co se stalo? Co jsem zač? Kde jsem se tu vzala?!" Sestra vypadala dost na nervy.
"Uklidněte se, slečno. Měla jste u sebe nějaké doklady. Bohužel ale nevíme víc, než vaše jméno a věk. Uvedené bydliště je falešné. Měla jste nějaké problémy?"
"Já, já, já nevím," koktala jsem zmateně, "Nevím ani kdo jsem, nevím nic! Přišla jsem o všechnu paměť! Dokážete s tím něco udělat?!"
"Klid," prohlížela si mě trochu zděšeně, "Paměť se vám vrátí. Je to jen chvilkový výpadek. Do týdne máte všechny vzpomínky zpět."
"Kdy mi řeknete, co se tu stalo?!," vyhrkla jsem najednou. Odmlčela se a po chvilce odpověděla:
"Slečno, měla jste nějaké problémy? Protože jestli ano…"
"Už jsem vám řekla, že nevím. Nic si nepamatuju."
"Ptala jste se, co se stalo: Někdo se vás pokusil zabít. Šlo vám o život. Jestli víte o někom, kdo by měl motiv…" Zavrtěla jsem hlavou.
"Je mi líto. Opravdu si na nic nevzpomínám." Tvářila jsem se tak nejvíc klidně, jak jen to šlo. Když jsem ale vstřebala fakt, že se mě někdo snažil zabít, v mozku jako by mi vybuchlo tisíc ohňostrojů najednou. V tu chvíli jsem strašně moc toužila vědět, co se stalo a proč se to stalo. Proklínala jsem sama sebe a své vzpomínky, které zmizely tak zčistajasna.
"Dobrá," pokračovala sestra, "Jmenujete se Ellia a je vám osmnáct. Pravděpodobně pocházíte z Marillie, ale nikdo vás tu nezná. Vzpomínáte si na něco z toho? Nebo na někoho, kdo by vás mohl hledat?"
"Ne…," přiznala jsem popravdě.
"Nevadí. Vzpomínky se časem vrátí," uklidňovala mě zase. Asi se mi nedařilo skrývat hysterii.
"Bojím se, že ne." Těmito několika slovy se mi neúmyslně podařilo vyjádřit takovou paniku, že jsem jakékoliv přetvařování nadobro vzdala a dala průchod emocím. Můj výraz musel být k smíchu. Přesně ten pohled, když vás ve dvě ráno někdo probudí a vy nemáte tušení, proč.
"To nemusíte, vždy se vrátí," mírnila mě.
"A bojím se o svůj život," šílela jsem, "Kdo se mě chtěl zbavit?"
"To bohužel nevím," zesmutněla, "Moc mi toho neřekli. I když pochybuji, že oni toho vědí víc."
"A co vám řekli?," snažila jsem se zjistit co nejvíc informací, doufajíc, že mi to pomůže navrátit paměť.
"Kromě toho, co jsem vám už řekla?"
Mlčky jsem napjatě poslouchala.
"Našli vás v parku. V té době už tam nikdo nechodil. Pokud jste opravdu byla v nějakém průšvihu, nebylo moudré chodit sama v parku v takhle pozdní hodinu." Měla jsem chuť odseknout "Vy nejste moje matka!", ale pak jsem přehodnotila svůj názor a místo toho se zeptala:
"Kdo mě našel?"
"Jeden mladík. Je docela milý. A dokonce myslím, že je pořád ještě v nemocnici. Kdybyste chtěla, mohla bych se zeptat, jestli vás nechce vidět. Myslím, že by se mu ten nápad líbil."
"Proboha, jen to ne!," vyhrkla jsem zděšeně.
"Ale slečno…," přemlouvala mě. Já ale neměla na návštěvy cizích lidí ani pomyšlení. Hlava mě bolela jako střep a jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byl spánek.
"Nikoho sem neposílejte," prohlásila jsem umanutě s definitivní platností. Sestra mlčky přikývla a vytratila se z pokoje. Osaměla jsem.
Konečně jsem znovu měla klid a dokonce mi sestra zodpověděla většinu otázek. Mohla jsem se nad tím vším zamyslet. Stejně jsem čekala, že mi neřekne, kdo se mi pokusil ublížit. Doufala jsem, že to byl někdo úplně neznámý. Nějaký psychopat bez motivu, kterému jsem nic neudělala. Vždyť já bych přeci neublížila ani mouše. To by ovšem nevysvětlovalo, proč jsem měla v dokladech falešnou adresu. Prý že ale pocházím nejspíš z Marillie. Zoufale jsem se snažila vzpomenout si, co o tom slově vím. Že by nějaký státní útvar? Ale můj mozek připomínal jen černou díru pohlcující kterékoliv slovo, co by mě mohlo přimět vzpomenout si. Zamyslela jsem se natolik, že ani nevím, kdy jsem usnula.
Přišlo mi, že cítím něčí dech. Takhle živý sen jsem snad ještě neměla. Hm…pořádně zvláštní… Celé tělo mě bolelo mnohem více, než před usnutím a mně přišlo nanejvýš divné, že si to ve snu uvědomuji. Samozřejmě, že jsem už nespala. To mi ale došlo až o několik vteřin později. Nejspíš jsem zase v duchu lhala sama sobě. Ve skutečnosti jsem byla jen líná otevřít těžká víčka.
Jenže pak se mi něco v mozku seplo a já se ocitla v jedné v těch chvil, kdy jsem si připadala fakt chytrá. Jestli to totiž nebyl sen, pak jsem opravdu cítila něčí dech a to by znamenalo, že tu někdo je.
V tu chvíli jsem málem dostala infarkt a během jedné desetiny sekundy jsem prudce otevřela oči.
Kdybych řekla jen, že seděl na posteli kus ode mě, nebylo by to přesné. On totiž seděl jen asi deset centimetrů ode mě a zíral mi přímo do očí. Málem jsem zaječela. Nepochybně to byl ten člověk, o němž mluvila sestra. Ten, co mě našel. Copak jsem jí dost jasně neřekla, že ho sem nemá posílat?! Přemýšlela jsem, jak bych mu slušně sdělila, že si nepřeji návštěvy - jinými slovy, jak bych ho slušně vyhodila. Bohužel se tvářil docela odhodlaně.
Najednou mi přišlo, že ten výraz znám. Že znám toho člověka, co tu přede mnou sedí. Ty usměvavé oči, ty světlé vlasy, ten našedlý nádech kůže, tu péči a starost, se kterou mě pozoroval. Všechno mi to bylo nějak povědomé. Zamrkala jsem a ta představa se rozplynula jako mlha. To se mi určitě jen zdá, přesvědčovala jsem v duchu sama sebe. Stejně jsem se nějak nemohla zbavit toho podivného pocitu. Něco jako předtucha. Předtucha, že to nebyla náhoda, že zrovna on mě našel.
"Co jsi zač?," vyzvídala jsem hlasem ještě trochu roztřeseným z toho šoku.
"Jmenuju se Airen," odpověděl pohotově.
"Dobře víš, že na to se neptám, i když je to dobrý vědět. Myslela jsem tím, co tady děláš - jak ses sem dostal a proč mě šmíruješ při spaní?"
"Pustila mě sem sestra…," pokračoval, dokud jsem ho svým rozzuřeným brbláním "Sestra jedna zrádcovská…!" nepřerušila. Zmlkl a se zájmem si mě prohlížel.
"Co na mě tak civíš?," zeptala jsem se spíš přátelsky, než naštvaně, ačkoliv to původně mělo vyznít trochu jinak. Airen zatřásl hlavou, jako by se snažil na něco zapomenout. Možná jsem byla jen paranoidní, ačkoliv já byla vždycky ta naivní, ale zdálo se mi, že to všechno nějak smrdí.
"No, chtěla jsi vědět, jak jsem se sem dostal. Ale neupřesnila jsi kam. Do pokoje? Nebo do nemocnice?," začal znova.
"Myslela jsem obojí," upřesnila jsem.
"Do nemocnice jsem se dostal kvůli tobě. Vlastně jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku."
"No," povzdechla jsem si, "Teď víš, že nejsem. To by ti mělo stačit ke štěstí." K mému překvapení vyhrkl:
"Ale nestačí."
Chvíli jsem se na něj dívala dost podivným výrazem, protože jsem se snažila pochopit, co tím myslel. Když se mi to nepodařilo, pokusila jsem se navázat na předchozí rozhovor.
"Pořád jsi neodpověděl, proč mě šmíruješ ve spánku."
"Není to jasné?," pousmál se dost tajuplně, až mě zamrazilo, "Protože jsi krásná." Vyschlo mi v ústech. Cože?! Chvíli jsem na něj zírala jako na zjevení a potom ještě stále docela omráčeně pronesla:
"Tak poslyš, myslím, že jsem právě přišla na pravý důvod tvého pobytu v nemocnici. Nejspíš ses pořádně praštil do hlavy. Podívej se na mě. Jsem modrá, mám dlouhé černé umaštěné vlasy, vytahanou kůží potaženou kostru a zrovna momentálně taky obrovské černé kruhy pod očima. Promiň mi to, ale absolutně nechápu, co je zrovna na mně tak krásného. Vypadám jako nevyspalá uprchlice z koncentráku, co spadla do modré barvy."
"A právě proto jsi tak krásná," vysvětlil svou hypotézu.
"Jasně. Takovou ošklivou krásu nepotřebuju," prohlásila jsem rozhodně.
"To by sis měla ještě rozmyslet," ušklíbl se Airen.
"Radši bych se vyspala, než nad něčím přemýšlet," konstatovala jsem unaveně a možná až trochu příliš hraně zívla.
"Jak chceš," souhlasil a postavil se. Postel úlevou zakřupala. Vypadala, že už má něco za sebou, soudě podle toho, že zrezlá kovová konstrukce se tvářila, že se každou chvíli zhroutí.
Zavřela jsem oči a tvářila se, že spím. Mohla jsem jen doufat, že Airen konečně odejde a nechá mě usnout. Ten tam ale chvíli jen tak stál a mlčky mě pozoroval. Nakonec asi usoudil, že už spím. Přísahala bych, že v tu chvíli sotva slyšitelně zašeptal: "Jednou si vzpomeneš…". Potom se otočil na patě a odešel.

Chvíli nato jsem skutečně usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. května 2015 v 15:46 | Reagovat

Jsem moc ráda, že ses zapojila, přestože vím, že nemáš moc času.
Jinak, Hvězdy nám nepřály jsem nečetla, ale Kiaru a Allezalena mi to zatím nepřipomíná.
Ha, většina mých povídek vzniká přeposloucháním se nějaké písně :-) Tuto čistě náhodou znám, a přiznám se, že odteď si jí budu s tou povídkou spojovat.
Ale teď už k samotné kapitole- ohromila jsi mě, naprosto. Vždy zapomenu, jak úžasně píšeš. Má to krásnou atmosféru, a zajímalo by mě, o co Airenovi jde. Tipuji, že se znají z minulosti.
Hlavní hrdinku jsem si docela oblíbila, je krásně protivná.
Jen tak dále, moc se těším na pokračování!

2 Hermi Hermi | Web | 26. května 2015 v 19:32 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, jsem ráda, že se ti to líbí. Já hlavně doufám, že na žádné kontrasty nezapomenu. Jinak promiň, nějak jsem ti nestihla ani dát vědět, že ta kapitola vyšla, ale jak vidím, už sis všimla. :) A ano, máš pravdu, z minulosti se znají celkem dost dobře, ale nebudu spoilerovat. :-D Jinak Ellia je stejně protivná jako Tara a Laurelle. Takže nic moc nového. Ono to prostě jinak nejde...!

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 4. července 2015 v 20:53 | Reagovat

Kiaru a Alezallena? Proč? Mně se to nezdá...

Dobře, to byla dost tupá předmluva k mému komentáři, ale než žačnu komentář jako takový, mám ještě jednu předmluvu. Chci se vám (tobě i Efi) moc, moc, moc, moc, moc omluvit, že jsem tady tak dlouho nebyla. Nemám zdůvodnění, nepřipravila jsem si žádnou výmluvu, nedokážu se nijak ospravedlnit. Ale moc mě to mrzí.

Ták, a teď konečně k povídce!
Hrozně moc se mi to líbí, hlavně kvůli hlavní hrdince. Její myšlenky jsou velmi logické a takové sympatické, jde se s ní dokonale ztotožnit.
I nápad s amnézií je úžasný, neboť pokud se to dobře popíše (což ty dokážeš), tak z toho vždycky vyjde skvělý příběh! Už teď by mě mimochodem zajímalo, proč hlavní hrdinka ztratila paměť a co na ni zaútočilo...

Přečtu si i další kapitoly, jednak se na ně těším, a jednak už váš blog konečně přestanu zanedbávat! (mě to tak zatraceně mrzí...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama