Ztracené vzpomínky - 2. kapitola

31. května 2015 v 21:36 | Hermi |  Ztracené vzpomínky

Další kratší kapitolka... (Ano, snažím se psát co nejvíc.)


Když jsem se probudila, připadala jsem si absolutně chromá a vysušená. Jako bych snad týden nepila. Příšerně mi třeštila hlava a oči mě pálily, že jsem je sotva mohla otevřít. Nicméně jsem se stále nacházela v té stejné odporné a nudně bílé místnosti. Něco mi říkalo, že budu v následujících pár dnech, nebo týdnech spát docela často. Problém ovšem byl fakt, že jsem netušila, jak dlouho to potrvá, než se mi paměť kompletně vrátí a vzhledem k mému obvyklému pesimismu, bych řekla, že nejspíš za dlouho. Rozhodně to potrvá déle, než týden (jak se mi to pokusila namluvit sestra). Obávala jsem se, že možná i měsíce. Ačkoliv to už jsem to s tím pesimismem trochu přeháněla.
A pak jsem si vzpomněla na události předchozího dne. Nebo to byl pořád jeden a ten samý den? Za okny bylo každopádně jasné světlo. Jen jsem ve své stávající pozici nebyla schopná odhadnout denní dobu. Podívala jsem se na budík ležící na nočním stolku přímo vedle mojí příšerné nejmíň dvacet let staré rozvrzané postele. Bylo pět hodin odpoledne. Otázkou zůstávalo, jestli jsem spala jen pár hodin, nebo celý den a pár hodin. O tom druhém jsem dost pochybovala.
"Spala jste dobře, slečno?," zeptala se ta samá sestra, co u mě byla předtím, když znovu vešla do mého pokoje na klinice.
"Ehm…," zapřemýšlela jsem, co odpovědět, "Nejspíš."
"Nepotřebujete něco?," zjišťovala jako správná zdravotnice.
"Snad jen…mohla byste mi říct, jak dlouho jsem spala?," vyhrkla jsem nakonec.
"Jen pár hodin," odvětila s úsměvem, "Je vám lépe? Vzpomněla jste si na něco?," dodala najednou, jako by konečně někomu chtěla předat nějaké dobré zprávy.
"Vlastně ani ne," přiznala jsem. Zářivý úsměv na jejích rtech přešel do smutného šklebu. Tedy možná to nebyl úplně škleb, ale lépe to popsat nedokážu.
"Vzpomínám si jen," pokračovala jsem a pak mi něco došlo, "Jak jste mohla?! Jasně jsem vám vysvětlila, že žádné hosty si nepřeji a už vůbec ne jeho!"
"Jeho? Koho máte na mysli?" Hrála to. Jasně že to hrála. Moc dobře věděla, o čem mluvím.
"Airena!," rozkřikla jsem se, "Řekla jsem, ať sem nechodí!"
"Jo toho mladíka, co ve dne v noci čeká, až si vzpomenete? Když on vás chtěl mermomocí vidět. Nemohla jsem mu něco takového upřít…!"
"Jak nemohla? Vždyť…vždyť…" Došla mi slova. Byla jsem tak dokonale vytočená, že jsem neměla absolutně co říct. Tak jsem mlčela. Nakonec jsem ale přeci jen to dlouhé ticho prolomila:
"Nemohla byste mi prosím přinést něco k pití?," požádala jsem ji.
"Samozřejmě," souhlasila sestra s rychlým kývnutím hlavou, "Hned jsem zpátky." Otočila se a zamířila k východu. Už stála u dveří, když se naposledy otočila a pohlédla na mě - zuboženou dlouhou modrou postavu bez paměti, ležící v čisté bílé posteli v čistě bílém pokoji.
"Málem bych zapomněla," dodala, "Někdo vás chce vidět. A Airen to tentokrát není." S těmito slovy se definitivně obrátila a opustila místnost. A mně se v žaludku rozlil podivný pocit očekávání. Směs nejrůznějších pocitů, z nichž nejsilnější byl asi strach, bezmoc a zároveň hrozná zvědavost. Kdo může chtít vidět mě? Mě - nevyspalou uprchlici z koncentráku, co spadla do modré barvy? Zasmála jsem se sama nad sebou. Ne protože by to bylo vtipné. Ono to totiž nebylo vtipné, ale trefné.
Chvíli jsem jen tak mlčky seděla na posteli a čekala. Po chvíli se s vrznutím otevřely dveře a já zadržela dech. Do pokoje vešel nějaký postarší muž a upíral pohled rovnou na mě. Nemusela jsem ho zkoumat pohledem tak moc, jako on zkoumal mě, protože mi bylo okamžitě jasné, co je zač, a proč se přišel. Podle oděvu to byl policista. Nějaký vyšetřovatel.
"Ne, ne, ne," protestovala jsem hned, jak jsem ho uviděla, "Já vůbec nic nevím. Vlastně toho vím o moc méně než vy. A moc málo na to, abyste mohl vést plnohodnotný výslech."
"Uklidněte se, slečno a poslouchejte mě."
Poslechla jsem a opravdu jsem ztichla a uklidnila se.
"Já ten výslech prostě provést musím," pokračoval, "Bez ohledu na to, jak hodně toho víte nebo nevíte." Chtěla jsem něco dodat, ale dá se říct, že mě prakticky nepustil ke slovu.
"Začneme."
Rezignovaně jsem si odfrkla a poslouchala.
"Kde jste byla včera v osm hodin a třicet minut?"
"Jak to mám vědět?," vyhrkla jsem už docela naštvaně, "Řekla jsem vám přeci, že mě vyslýchat nemůžete, když jsem přišla o paměť!"
"Tak začneme jinak," nedal se polda, "Co si pamatujete?"
"Pamatuju si, jak jsem se probudila tady," odpověděla jsem po pravdě, "To je všechno. Taky si pamatuju všechno, co se stalo od té doby. Ale předtím nic."
"Dobře. Tak jinak," začal už tak popadesáté.
"Nevzpomínáte si na své jméno? Na rodinu nebo někoho blízkého?"
"Jméno mi řekli," vysvětlila jsem, "Nic víc nevím."
"No…v tom případě se s vámi budu muset rozloučit, slečno."
"Jako kdybych to od začátku neříkala…," zamručela jsem tiše. To už byl ale na odchodu.
"Na shledanou," prohodil, než za sebou zaklapnul bílé dveře, "A přeji brzké uzdravení." Nestihla jsem mu nic říct. Stihla jsem jen tajně doufat, že už se neukáže. To poslední, o co jsem teď stála, byly policejní výslechy.
Zoufale jsem zakvílela a praštila vrchní polovinou těla do měkké postele. Ta sice trochu zakřupala, ale nepovolila. A najednou jsem si připadala strašně unavená. Tím myslím ještě unavenější než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Oční víčka mi nepřirozeně ztěžkla. Jediná hrozba tohoto podivného ústavu vězela v hloupé pravdě, že když už tu jste, patrně budete chvílemi nekontrolovatelně usínat. A to může být dost nebezpečné, protože v takových chvílích nevíte o světě. Na druhou stranu je to stále relativně bezpečné oproti okolnímu světu. Přesto jsem ani zdaleka nechtěla usnout. Jenže jsem to bohužel neovlivnila. Nevím, kdy jsem usnula, ale vím, že vážně tvrdě. A zdál se mi zvláštní sen.
Šla jsem svižným krokem po ulici. Neměla jsem tušení, kam mám vlastně namířeno, ale myslím, že jsem se měla s někým setkat. S někým, koho jsem dost dobře znala. Proč jsem ale šla tak rychle, skoro utíkala, my bylo záhadou. Začínala jsem se docela bát, protože takhle živě sny nevypadají.
Tenhle byl tak barevný a jasným sluncem prozářený, jako žádný jiný, co se mi dosud zdál. Nechápala jsem to. Obvykle ve snech míjím jen nějaké bezejmenné stíny, nějaké postavy bez účelu, bez minulosti a bez budoucnosti. Ale tentokrát ne. Tentokrát jsem jasně viděla tváře všech kolemjdoucích, ať už spěchali kamkoliv. Začínalo se připozdívat a dav řídl. Slunce se klonilo k obzoru, stíny se protáhly, okolí ztichlo a ztmavlo.
Pochopila jsem proč. Tohle nebyl sen. Byla to vzpomínka.
Na sobě jsem měla nudnou džínovou sukni po kolena a světlou poloprůhlednou halenku na knoflíky. Dlouhé černé vlasy za mnou vlály v rybím copu unášené večerním větříkem. Svižně jsem kráčela městskou zástavbou tak dlouho, až padla téměř úplná tma. Ve svitu pouličních lamp jsem naše město nepoznávala.
Ocitla jsem se u parku. Ničím nebyl zvláštní. Přes den jasně zelené stromy na noc zavřely barevné květy a potemnělé okolí zahalovalo i tu zelenou barvu listů. Zachvěla jsem se. Jenže jsem netušila, jestli strachy nebo zimou. Patrně obojím. Určitě jsem se měla s někým setkat. Nepamatovala jsem si sice s kým a proč, ale vykročila jsem dost najisto. Mé současné já spící v nemocnici bylo absolutně dezorientované, ale tamta já asi moc dobře věděla, co má udělat. Dokonce se i tvářila, že se nebojí. Já ale znala sama sebe dost dobře na to, abych si tuhle přetvářku zbaštila.
Sebevědomě jsem kráčela po liduprázdné cestě vedoucí parkem a čas od času se rozhlédla okolo sebe, jestli jsem něco nepřehlédla. Najednou jsem se začala nekontrolovatelně culit. Krok jsem ještě zrychlila a kus přede mnou se ze tmy vynořila postava, která mi přišla nějak podezřele povědomá. Neviděla jsem ale do obličeje a za boha jsem nebyla schopná určit, kdo to je. Určitě to byl muž. I on se ke mně pomalu přibližoval.
Najednou jsem ucítila tupou ránu do zátylku. Zezadu. Netušila jsem, kdo to stál za mnou, ale to mé já, kterému se podlomila kolena, nejspíš tušilo, kdo by to mohl být.
Poslední, co jsem si vybavovala, byla ona ukrutná bolest. Než jsem oči zavřela docela, zatmělo se mi před nimi. Vím jen, že jsem v tu chvíli nejspíš ztratila vědomí a bezvládně se skácela do jednotvárně zlatého písku na cestě. Koruny přihlížejících stromů nade mnou tajemně šuměly, ale o tom, co se stalo, nedokázaly než mlčet. A ani já nechápala, co se stalo. Obklopilo mě hučící ticho a černá prázdnota. Doufala jsem, že jsem mrtvá.
"Ellio?," vybavila jsem si najednou něco dalšího. Tichý důvěrně známý hlas na mě promlouval a někdo mi silou třásl s rameny.
"Ellio, prober se!" Skoro jako by ten člověk neměl daleko k slzám. Zvláštní bylo, že jsem ho slyšela. Nějaký podivný stav kómatu? Tohle bylo celé vlastně hrozně divné. A nejdivnější na tom bylo, že jsem si všechno tohle až dosud nedokázala vybavit.
"Ellio!," slyšela jsem ještě.
"Ellio!," zacloumala se mnou zdravotní sestra na lůžku v nemocnici, "Měla jste zlý sen?" Zamyšleně jsem si z čela setřela krůpěje potu.
"Ano," přitakala jsem nakonec. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší nikomu se o vrácené vzpomínce nezmiňovat. Možná se časem vrátí i ty ostatní a všechno do sebe zapadne jako puzzle.
"Je to vidět," přiznala s pohledem upřeným na můj orosený pobledlý obličej, "Přinesla jsem vám vodu."

"Díky," pousmála jsem se, když mi podala sklenici. Plnými doušky jsem do sebe nalila celý její obsah. Bylo mi líp. Klidně jsem se opřela po pelest postele a jen dýchala. Úplně jsem se ještě nevzpamatovala z toho podivného snu. Mohla jsem jen doufat, že se mi myšlenky v hlavě časem utřídí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. června 2015 v 15:29 | Reagovat

Geniální, jako vždy. Líbí se mi to napětí, já totiž vůbec netuším, o čem ta povídka nakonec bude.
Jen jí nechápu. Jak po tom všem může stále tak nemít ráda Airena? Vždyť on jí docela nic neudělal, právě naopak! Ale stejně jí mám ráda...

2 Hermi Hermi | Web | 2. června 2015 v 15:41 | Reagovat

Děkuji! :-D Ona je prostě dost zmatená a dezorientovaná, a když se k ní snaží procpat ještě nějaký člověk, kterého vůbec nezná, tak je prostě naštvaná. Nic víc. A jinak, napětí mě baví. A sice mi to přijde trochu zbytečně natažené, ale na druhou stranu ta povídka nemá žádný moc komplikovaný děj. Jde tam spíš o to, že s těmi vzpomínkami se ukazuje, jak to všechno vlastně bylo. A tím pádem to asi ani celkově nebude tak dlouhé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama