Řemesla dnes a před sto lety

9. června 2015 v 15:33 | Hermi |  Jednodílné
Věc se má tak - je tu toho poslední dobou fakt zoufale málo. Pokusím se něco dopsat. Nejspíš Misi, i když se mi zdá, že trochu zanedbávám Déšť. Každopádně jsem se uchýlila k nejhoršímu - zveřejnění slohovky do školy. Normálně bych to jsem nedávala, ale Efina není schopná nic napsat a já taky ne (tak abyste viděli, jaký kraviny žerou můj volný čas...)
Takže. Je to soutěž a naše češtinářka se rozhodla zapojit naši třídu. Takže každý povinně jednu úvahu, povídku, komix nebo básničku ne téma "Jaké řemeslo byste si vybrali před 100 lety?" Nebo "Jaké řemeslo byste si vybrali dnes?" A já jako idiot snad jediná psala povídku. A myslím, že spíš než na zadané téma jsem napsala něco na téma "Jaké řemeslo byste si NEvybrali před 100 lety?" Prostě z toho vyšla taková slátanina mimo téma, ale jednodílná povídka to je, tak proč to sem nedat, že?
Takže zadání jsem v podstatě nesplnila a ještě k tomu jsem z toho udělala morbidní horor, jako vždy. Celá já. Nejspíš proto jsem neměla šanci na umístění někde normálně. (Mám zvláštní cenu poroty - patrně za originalitu.) A netuším, jak jsem přišla na jméno Kateřina. Asi mi to připadalo "staročeské" a dalo se to dobře zmutovat na Katarinu. Inu, pokud to budete nějak hodnotit, berte prosím v potaz, že jsem nečekala, že to ta učitelka fakt někam pošle, takže jsem to slátala během asi deseti minut.
P.S.: Banner samozřejmě nemám.

Seděla jsem sama uprostřed docela chatrné místnůstky obklopena klasicky dřevěným nábytkem bez jakéhokoliv zbytečku elegance a zamyšleně zírala do zdi ze stejného materiálu. Povzdechla jsem si. Jestli se doba někdy posune k lepšímu, myslím, že tomu, kdo se o to zaslouží, by měli dát nějaké hodnotné ocenění, blesklo mi hlavou nejspíš proto, že už jsem se začínala nudit. To mi ostatně matka vyprávěla už nějakou dobu. Vždy přede mnou přecházela, dlouhé černé vlasy pevně stažené v copu a říkávala:
"Bude ti patnáct. Do té doby si vyber řemeslo a dej se do učení. Vždyť se tu už musíš nudit!"
Pravdu měla jen částečně. Nudila jsem se, to ano. Ale jen proto, že mě dlouhé hodiny nechávala sedět a vymýšlet mé budoucí zaměstnání, o které jsem ve svých patnácti letech neměla nejmenší zájem. Seděla jsem a sledovala strukturu dřeva.
V tom se vedle mě zjevil stín. Prudce jsem se otočila, ale viděla jsem jen neforemný oblak bledé mlhy vznášející se kus ode mne.
"Hrajete si na schovávanou, pane Johnsone?," pronesla jsem tiše, ale zřetelně. Obláček mlhy se zformoval v postavu bohatě oblečeného mladého muže, přes kterou jsem ale mohla vidět dřevěné trámy.
"Chtěl jsem vás překvapit, slečno," odvětil stejně vznešeně, jako vypadal.
"Konec konců, jste jediná, kdo je ochoten se se mnou bavit."
"O to nejde," snažila jsem se mu vysvětlit už asi po padesáté, "Oni vás nevidí."
"Přeci mě jen nechtějí vidět!," pozvedl nos vysoko ke stropu a najednou vypadal až příliš uraženě.
Stát se švadlenou? Nebo radši zahradnicí?, uvažovala jsem a duchovi nevěnovala pozornost. Ten se po chvíli vzpamatoval.
"Slečno Katarino? Nad čím přemýšlíte?"
"Jmenuji se Kateřina, Johnsone," vysvětlila jsem jako vždy, ačkoliv naději, že by si mohl mé skutečné jméno zapamatovat, jsem dávno poztrácela.
"Matka chce, abych se dala do učení," dodala jsem.
"Tak se dejte," poradil duch.
"Ale kam? Vždyť mě stejně nikde nevezmou."
"I kdyby. Za pokus nic nedáte."
"Ale…"
Zavrzaly parkety a po chvíli dveře.
"Zmizte!," sykla jsem, ale vtom již stála ve dveřích má matka a Johnson byl pryč.
"S kým to mluvíš?," rozhlédla se po světnici. Napodobila jsem jejího příkladu a potom strhla pohled k zemi.
"Já…s nikým, máti."
"A řemesla?," zjišťovala se zřetelnou nadějí v hlase, "Co sis vybrala?"
"Nic, matko," špitla jsem. V tu chvíli se vedle mě znovu zjevil Johnson a tiše zašeptal:
"Vyberte si. Vyberte si něco, v čem vynikáte."
"Zapalovala jsi svíčky?," nakrčila máma čelo.
Zalapala jsem po dechu. "Ne, matko," řekla jsem a doufala, že to přejde. Ona ale popadla nejbližší kus hadru a začala domnělý kouř rozhánět. Postavila jsem se a uhnula jsem jí, ale Johnson - oblak kouře - byl ten tam.
Vyberte si něco, v čem vynikáte. Ta slova mi zněla v hlavě. Nedokázala jsem se jich zbavit. Něco, v čem vynikám? Ale co? Stála jsem trochu jako v tranzu.
"Kateřino? Prober se, děvče!," křikla matka a s těmito slovy mi do rukou vrazila proutěný košík.
"Dojdi na trh a až se vrátíš, chci slyšet, kam se dáš do učení."
"Ano, máti," přikývla jsem sklesle, urovnala si béžovou záplatovanou sukni a tiše opustila místnost.

V čem vynikám? V ničem nevynikám. Jsem stejně obyčejná, jako ostatní. Nic zvláštního na mně není. Uvažovala jsem tiše, ale skutečně mě něco napadlo až ve chvíli, kdy se přede mnou zase objevil Johnson.
"Pronásledujete mě?," pousmála jsem se, přičemž jsem s košíkem v ruce kráčela zaprášenou stezkou na trh. Pod nohama se mi vznášela mračna suché hlíny a prachu.
"Ne. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli jste přišla na něco, v čem vynikáte," vysvětlil.
"Přišla," přisvědčila jsem a změřila si ducha pohledem.
"Znáte někoho, kdo s vámi mluví?"
"Ne," zatvářil se smutně a dotčeně, "Ignorují mě, jako bych byl vzduch." Zasmála jsem se.
"Ale já ne. Protože já vás vidím. V tom vynikám." Vítězoslavně jsem se usmála.
"Jste si jistá, že existuje takové řemeslo?," zamyslel se Johnson.
"Možná ne, pane Johnsone," pozvedla jsem obličej k jasně modrému nebi, "V tom případě jsem ho právě vynalezla." Zatvářil se značně nedůvěřivě, ale přikývl. Mezitím jsme dorazili na trh. Lidí nebo zvířat stejných jako Johnson tam poskakovalo, nebo se procházelo desítky. Někdy mi to až nahánělo hrůzu.
Rozhlédla jsem se po trhu. Každý měl řemeslo. A každý se ho snažil prodat vlastním osobitým způsobem. Věděla jsem, že to já nedokážu. Postavila jsem se přímo doprostřed návsi. Košík položila před sebe.
"Co to děláte, slečno?," zděsil se duch vedle mě.
"A vy jste?"
"Na tom nezáleží," povzdechl si a díval se do země. Johnson stál přede mnou a sledoval mě upřeným pohledem.
"Má pravdu, slečno Katarino. Co to provádíte?"
"Uvidíte," odvětila jsem sebejistě. A potom jsem zakřičela, jak nejhlasitěji jsem uměla:
"Přistupte blíže, dámy a pánové! Mluvím s duchy zemřelých! Vyvěštím vaši budoucnost a povím vám, co vás v životě čeká!" Možná jsem si něco málo vymyslela, ale skutečně jsem občas dokázala vidět výjevy, které nebyly z této doby. Doufala jsem, že mi za to málo, co dovedu, třeba někdo zaplatí.
Přistoupila ke mně mladá žena se třemi dětmi, co jí pevně žmoulali v rukou lem sukně.
"Opravdu dokážete vidět budoucnost?," zeptala se, "Co mě čeká?" Přikývla jsem. Aniž by řekla cokoliv dalšího, vhodila do košíku stojícího přede mnou jednu minci. Změřila jsem si ji pohledem. Potom jsem zlehka vzala do dlaně její ruku a prsty obtáhla tři čáry skryté v kůži. Zavřela jsem oči. A najednou jsem skutečně viděla něco, co bych nejspíš vidět neměla. A jako omámená jsem říkala nahlas vše, co jsem viděla.
"Děti vyrostou, budou pomáhat s prací a z dluhů se dostanete. Dožijete spokojeně," zakončila jsem a pustila ženinu ruku. Ta volně sklouzla a matka tří dětí na mne upírala vážný zamyšlený pohled.
"Mluvíte pravdu?," vyzvídala. Přikývla jsem.
"Viděla jsem to." Johnson vedle mě vytřeštil oči.
"Opravdu jste to viděla?" Žena s dětmi brzy zmizela v davu a já odpověděla. "Ano. Viděla jsem to."
Během chvíle jsem měla košík plný zlaťáků. Každý chtěl znát svou budoucnost a každý chtěl vědět víc o tom, jak dokážu vidět duchy. Za to mi platili neskutečné jmění.
Když se začalo nad obzorem modré nebe měnit v rudé a okolo se šeřilo, sebrala jsem košík s penězi a nakoupila, co si matka přála. Stejnou cestou jsem se vracela domů. S úsměvem na rtech.
Cestu mi však zastoupil pár stráží s kovovými kopími v mohutných rukách. A nebyli sami. Několik vesničanů jim stálo v patách. Zavrtěla jsem hlavou a svraštila čelo.
"Udělala jsem něco?" Jeden ze strážných promluvil.
"Máme nakázáno odvést vás prozatím do cely a soud rozhodne, co s vámi bude. Zatím jste obviněna z těžkého zločinu, podvodu a čarodějnictví. Nějaká slova na obranu?"
"Cože?," nechápala jsem. Noc jsem však strávila v cele. Byl se mnou Johnson. Kdybych tak poslechla matku a vybrala si řádné řemeslo, jako ostatní, vyčítala jsem si. Třeba to nebude tak zlé. Třeba se všechno vyřeší…

Nepamatuji si, kdy jsem usnula. Vím jen, že se mi zdál sen z dětství. Už dávno jsem ho neviděla. Plameny mi olizovaly okraje šatů a já si uvědomila, že stojím na dřevěné stavbě a nemohu se hýbat. Okolo stojí lidé. Pokřikují a ukazují na mě. Krvavě rudá barva plamenů je to poslední, co vidím před svítáním. A potom mě probudil jeden ze strážných.
"Soud rozhodl, děvče," řekl tiše, "Jsi odsouzena k trestu smrti upálením na hranici za peněžní podvody a provozování čarodějnictví." Zalapala jsem po dechu, ale ten se nedostavil. Cítila jsem se prázdná, jako by mi právě vypreparovali orgány. Do očí mi vhrkly slzy. Viděla jsem rozmazaně, ale přesto jsem z košíku opatrně vyňala zbylé peníze a vložila je strážnému do dlaně.
"Dejte je mé matce," vysvětlila jsem.
"Dáte jí je sama," vrátil je, "Budou tam všichni. Ještě dnes." S těmito slovy odešel. Nepočítala jsem čas. Jen jsem seděla na zemi a z očí se mi řinuly slzy. Kdybych matku poslechla. Kdybych si vybrala řemeslo. Je to moje vina.
"Kateřino?," rozlehlo se celou. Byl to Johnson. Ale poprvé mi řekl Kateřino.
"Z toho se dostanete." Já však věděla, že tentokrát lže. Bez odpovědi jsem tiše vzlykala do tmy.

Jak strážný slíbil, ještě toho dne mne vyvedli z cely a postavili na dřevěnou hranici uprostřed návsi. Pevně mě přivázali ke kůlu uprostřed. Lidé se začali pomalu scházet. Johnson stál pořád vedle mě. V davu jsem hledala svou matku. Košík i s penězi přinesli se mnou. A když jsem ji konečně uviděla, dívala se někam mimo mě. Styděla se za mě. Věděla jsem to. Nejbližšího člověka jsem poprosila, aby jí dal košík. Matka ho přijala, ale stále o mne ani pohledem nezavadila. A náves se plnila lidmi. Brzy nebylo volného místa. A pak se ozval hlas:
"K veřejnému upálení na hranici byla za své těžké zločiny odsouzena Kateřina. Má někdo námitky proti této smrti?" Dav mlčel. "Pak zapalte hranici!"
K hranici přistoupil nějaký člověk s hořící loučí v ruce. Přiložil oheň ke dřevu a to okamžitě vzplálo. Plameny mi olizovaly okraje šatů a já si uvědomila, že stojím na dřevěné stavbě a nemohu se hýbat. Okolo stojí lidé. Pokřikují a ukazují na mě. Krvavě rudá barva plamenů je to poslední, co vidím. Můj sen.
"Měla jsem matku poslechnout," vzdychla jsem, "Je to má chyba." Johnson odpověděl:
"Není."
"Vás to nepálí?," zeptala jsem se, když jsem zmírala bolestí v plamenech.
"Ne. A vás také brzy nebude, Kateřino."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. června 2015 v 7:08 | Reagovat

No...téma to opravdu moc nesplnilo, ale je to úžasné, i když smutné. Kateřinu jsem si okamžitě oblíbila, a je mi líto, že skončila, jak skončila. Ale jak Johnson řekl, brzy jí to nebude bolet.
Jen...vím, že je to jen slohovka, ale na konci bych více rozepsala tu bolest. Musí to být ohromná muka.
Ale moc se mi to líbí, nedivím se, že jsi za to dostala ocenění. Jen tak dále!

2 Hermi Hermi | Web | 10. června 2015 v 14:04 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, ale máš pravdu. Je to úplně mimo téma a jak říkám trochu odfláknuté, protože jsem fakt nečekala, že to vážně bude někam posílat. Každopádně moc děkuju. :-D

3 Mischelle Mischelle | Web | 11. července 2015 v 12:33 | Reagovat

hezký článek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama