Listopad 2015

Mise - 8. kapitola 1/2

29. listopadu 2015 v 16:41 | Hermi |  Mise
Zatím toho o moc víc nemám, ale dnes už bych asi nestihle dopsat druhou polovinu, tak sem dávám alespoň tohle...
P.S.: Zatím se to může zdát nuda, ale pevně doufám, že to brzy začne být zajímavější.


Seděli jsme mlčky všichni okolo táboráku. Bylo nás ještě stále dvacet. To bylo docela zvláštní. Čekala bych, že se náš počet začne už od samého začátku zmenšovat. Vlastně mi nejprve přišlo divné, že nás vůbec posílají tak málo a navíc tak nepřipravené. Časem mi však pomalu docházelo, že to možná nebude až takový problém. Rozhodně ne ten největší.
"To mi připomíná Zemi," zavzpomínala nahlas Rose.
"Mně tááky," přidala se Jeanette.
"Prosímtě, ty že jsi někdy v životě seděla u táboráku?," rozesmál se Marco a většina lidí s ním. Já se jen tak potutelně usmívala. Po dlouhé době jsem se zase jednou cítila jako doma. Nebo alespoň mezi svými.
"Cóše?!," rozčílila se Jeanette a já jsem se už nevydržela dívat dál na její rudnoucí obličejík ve svitu narůžovělého ohně. Vyprskla jsem smíchy tak nahlas, že mě musel slyšet snad celý les. A čím více zlostných francouzských slov ze sebe Jeanette sypala, tím více jsem se svíjela smíchy. Vážně jsem ji neměla ráda, ale rozesmát uměla, i když o to nestála.
"Nááchodou! Já jsem byla u tááborákchu spooustukrrrát!"
"Vážně?," uchechtl se Marco, "To jsem ještě neslyšel, že by na Eiffelovce pořádali táboráky. Co jste tam opékali? Francouzský sýry?"
"Urrrážíš moji zémi!"
"A Eiffelovku a sýry k tomu," dodal za ni se zlomyslným úsměvem.
"Je vous hais!," vřískala Francouzka. "Je vais vous tuer!"
A Marco ji s ledovým klidem a zlounským úsměvem sledoval. Váleli jsme se smíchy. Nakonec je od sebe nejspíš někdo musel odtrhnout. Sama nejlíp vím, jak Marco dokáže naštvat. Bohužel jsem toho asi ještě další minutu přes slzy od smíchu moc neviděla. Nakonec toho docela lituju.
Zbytek večera proběhl docela v klidu. Dojedli jsme zásoby, bavili se, smáli se a - jak už jsem řekla - chovali se po dlouhé době zase trochu jako doma. Mezitím se setmělo. K ohni se zatím nic neodvážilo přiblížit, ale měla jsem tak trochu pocit, že nás něco sleduje. Ten pocit jsem vlastně mívala poslední dobou docela často. A vázal se k němu ještě jiný pocit. Něco zvláštního. Takové to, když se vám zamotá hlava, sevřou se vnitřnosti, zatmí před očima a vy si musíte sednout. Než jsme přiletěli na planetu, jsem něco takového nezažila. Nevěděla jsem, jak tomu říkat, co proti tomu dělat, ani co to vlastně bylo. Věděla jsem jen, že jsem nebyla jediná, komu se tohle dělo. A teď to přišlo znovu. Naštěstí jsem seděla, takže jsem neměla kam upadnout nebo (přesněji řečeno) kam se zhroutit. Tak jako tak jsem ale zhluboka dýchala. Srdce se mi rozběhlo jako o závod, jako by se snažilo dohnat to, co ostatní orgány nestíhají kvůli sevření, v němž se ocitly. Na čele mi vyrašily kapky ledového potu a já i vsedě zavrávorala. Musela jsem se podepřít rukou.
"Děje se něco?," otočila se na mě Giulia. Dívala jsem se do země a přerývaně dýchala.
"Ne. Asi…," odpověděla jsem s obtížemi. Pak jsem už ani nekoukala na lidi. Jen jsem slyšela jejich hlasy. Poslední zřetelnou větu, co jsem slyšela, řekla Ann.
"Vím, co to je." Potom jsem omdlela.
***
Nade mnou se sklánělo několik obličejů. Ležela jsem na zádech na trávě vedle pohasínajícího ohně. Z vlasů mi tekla voda.
"Je vzhůru," konstatovala Ann.
"Vidím," odsekl Marco.
"Tak někdo třeba nevidí no!," zakoulela naštvaně očima.
"Tak dost," uklidňovala jsem je, "Co se stalo?" Popadla jsem se jednou rukou za bolavé čelo a druhou se zvedla do sedu. Rozhlédla jsem se okolo. Sněm u táboráku byl očividně oficiálně rozpuštěn a několik zvědavců se nahrnulo kolem mě, aby viděli, co se mi stalo.
"Polili jste mě vodou?!," zpražila jsem je naštvaným pohledem a rukou si prohrábla smáčené vlasy.
"Tak zaprvé," argumentovala Ann, "Je teplo, takže nechápu, proč ti to vadí. A zadruhé jsi vypadala, že se nehodláš vzbudit. Museli jsme zakročit."
"Museli? My? Takže kdo všechno se mě pokusil vykoupat?"
"Tady pan kolega," ozvala se Giulia a šťouchla loktem do Marca.
"Ty jsi chtěl, abych se vzbudila?," povytáhla jsem obočí, "Co se to s tebou proboha děje?!"
"Nic," prskl, "Jen by tu bez tebe byla docela nuda."
"Tak dost, vy dva," přerušila Ann naši naprosto smysluplnou debatu, "Tohle si můžete řešit jindy. Máme horší problém."
"Vážně? Jakej?," zjišťovala jsem docela vyděšeně.
"To si vážně všichni myslíte, že je to úplně normální?," vytřeštila nevěřícně oči.
"Jako co?, nechápala Trudy, která jako by se zjevila opodál.
"Je to jako nemoc. Postupuje to pomalu, ale šíří se to dál a dál. Postupně to sežere celý organismus, jestli s tím hned něco neuděláme!"
"Jsi jen trochu moc paranoidní. Dej si chvilku pauzu, jo?," uklidňoval ji Marco.
"Počkej, já to myslím vážně! Co když jsme se při příletu něčím nakazili a pomalu nás to ničí? Co když to začne nevolností, bude pokračovat omdléváním a skončí smrtí? Co když to nepůjde vyléčit a co když budeme do pár dní všichni mrtví?!"
"Nebudeme," namítla jsem, "To nehrozí. Navíc už je mi dobře. Nepanikař."
"Když myslíš…"
***
Toho večera se mi špatně usínalo. Ačkoliv bych to nikdy nepřiznala, ještě pořád mě bolela hlava a pořád jsem jasně slyšela ta slova.
"Je to jako nemoc. Postupuje to pomalu, ale šíří se to dál a dál. Postupně to sežere celý organismus."
"Co když jsme se při příletu něčím nakazili?"
Na hlídku se obětovala Trudy, ale já dobře věděla, že stejně bude za chvíli křičet o pomoc a my budeme muset všichni vstát. Těžká víčka mi klesala, ale mozek jim nedal spát. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem kvůli únavě přeci jen usnula. Možná by však bylo lepší, kdybych snad vůbec neusínala.
Stála jsem na okraji propasti. Věděla jsem, že se každou chvíli zřítím rovnou na dno. Mohla jsem jen sledovat, co je přede mnou a čekat, kdy to přijde. Dno propasti jako by se vzdalovalo stále víc a víc. Zahleděla jsem se do té závratné hloubky a spatřila na tam dole dřevo. Přimhouřila jsem oči, abych lépe viděla. Na dně bylo několik desítek naostřených dřevěných kopí namířených přímo na mne a čekajících, až se na ně nabodnu. Srdce se mi divoce roztlouklo a já zavrávorala na okraji propasti. V dalším okamžiku jsem se řítila vstříc hrotům oštěpů a tentokrát tu nebyl žádný Marco, který by mě chytil. Nebyl tu nikdo. Jen temná noc a můj opuštěný výkřik.
Ale nebyla jsem jediná, kdo křičel. Posadila jsem se na provizorní posteli a dýchala jako o život. Srdce mi tlouklo jako zběsilé. Po čele mi stékaly krůpěje ledového potu. Zvenku jsem slyšela hlasy a viděla záblesky ohně. Malátně jsem se zvedla a šla se podívat, co se stalo. Byla jsem tak vyděšená a rozespalá, že mi vůbec nedocházelo, s čím jsem usínala. Nenapadlo mě, že by mohla křičet Trudy na hlídce nebo někdo z lidí, které přivolala. Upřímně, to mě napadlo až, když jsem stála skoro před ohništěm, kde se to hemžilo lidmi. Byla hluboká noc a tmu prozařovaly narůžovělé plameny ohně. Všichni se seběhli kolem ležící postavy. Vlastně dvou postav. Pokud se to druhé dalo považovat za postavu. První postava byla Trudy. Druhá byla cosi mimozemsky podivného. Od zad až na zem by se mu ve stoje táhla dlouhá tmavě fialová křídla. Obličej mu hyzdil přerostlý zobák a malička prasečí očka prázdně zírala do noci. Přeběhl mi mráz po zádech a ještě stále rozespale jsem zalapala po dechu. Protírala jsem si oči a upřela je na ležící Němku. Měla nezdravě vybledlou pleť, ale jinak se na první pohled nezdálo, že by jí něco bylo. Když jsem se ale trochu rozkoukala, spatřila jsem na její noze obrovskou silně krvácející ránu. V tu chvíli mi začalo opravdu pořádně vrtat hlavou, co se tu stalo. A také se mi udělalo opravdu dost nevolno. Bohužel jsem nebyla dostatečně při smyslech, abych cokoliv zjišťovala. Jen se mi z toho všeho tlaku podlomila kolena a já klesla do orosené trávy. V tu chvíli se na mě několik lidí podívalo.
"Taro? Jsi v pořádku?," promluvila Ann.
Sotva znatelně jsem přikývla. "Co…co se…?," vypravila jsem ze sebe.
"Trudy měla hlídku," vysvětlila, "a tohle ji pokousalo. Nevíme, co s tím."
Znovu jsem si prohlédla odpornou ránu na dívčině noze. Zvedl se mi žaludek a já se jen tak tak stihla doplazit po čtyřech k nejbližšímu stromu a vyzvracet se tam. Zhluboka jsem dýchala. Sakra. Tohle se začíná zhoršovat. Mohlo mi dojít, že to, že jsme ještě stále všichni celí, bylo možná jen pořádné začátečnické štěstí. A že to nejhorší nás teprve čeká.
Vrátila jsem se k ostatním, a ačkoliv jsem byla nejspíš trochu zelená v obličeji, chtěla jsem se pokusit pomoct.
"Je to jedovatý?," zeptala jsem se Ann.
"Nevím. Podívej se," odvětila.
Sehnula jsem se k té potvoře a opatrně jí otevřela zobák. Nikde jsem žádné jedové žlázy ani zuby neviděla. Nejspíš to nic nebude. Jen ji to kouslo.
"Nic," řekla jsem s úlevou. Ann vypadala, že se taky docela oddychla. Marco se prodral vznikajícím dvacetičlenným davem až k nám a prohlásil, že se to musí vydezinfikovat.
"Jak chytré!," odfrkla jsem si ironicky, "A čím?"
"Nebuď hned tak zlá," bránil se, "Mám to do detailu promyšlené!"
"Ovšem!," vykřikla jsem, "Jak jinak? Ty máš všechno do detailu promyšlené!"
Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se z davu Giulia.
"Má pravdu," souhlasila se mnou, "není tu nic, čím bys to mohl vydezinfikovat."
"To jsem vážně jedinej, kdo ještě nezapomněl na ty tři flašky rumu?!" Měl pravdu. Alespoň já jsem na ně úplně zapomněla. V tu chvíli jsem vytřeštila oči a praštila se dlaní do čela.
"No jo vlastně!," vykřikla jsem, "Dej je sem!"
Marco se nenechal dlouho pobízet. Hned mi vrazil do ruky láhev nahnědlé tekutiny. Změřila jsem si ji několikrát pohledem.
"Víš jistě, že s tím po třech stoletích nic není?," ujistila jsem se nedůvěřivě.
"Ne," usmál se, "Ale čím déle to prohlížíš, tím to bude horší." Musela jsem uznat, že v tomhle měl pravdu. Pak už jsem se moc nerozmýšlela a odzátkovala láhev. Pak jsem nalila alkohol na trudinu ránu. Trochu to zasyčelo, ale to jsem skoro neměla možnost slyšet, protože jsem myslela, že mi praskne hlava, když dva lidi zakřičeli ve stejnou chvíli, každý něco jiného. Trudy prostě zaječela, protože ji to očividně dost bolelo, ale Marco se mnou ještě k tomu divoce zacloumal, protože mu nejspíš připadalo, že jsem ho snad neslyšela, ačkoliv se vsadím, že svým výkřikem "Šetři s tím, sakra!" vzbudil polovinu lesa.
"Rumu není nikdy dost," dodal o poznání tišeji.
"Vážně?!," obořila jsem se na něj, "A proto na mě řveš přes celý les, i když jsem vedle tebe?!"
"Jo," odpověděl prostě. Měla jsem v tu chvíli sto chutí ho zabít. Nebýt mé úžasné schopnosti sebeovládání, už bych ho dávno polila alkoholem. Nebo, ještě lépe, bych mu tu láhev omlátila o hlavu. Zasloužil by si to! Místo toho jsem se ale zhluboka nadechla a počítala do dvaceti.
Ann mezitím vázala Trudy na nohu nějaké listy. Lepší obvaz jsme bohužel neměli. Ohlédla se na nás ostatní.
"Běžte se vyspat, já se o ni postarám a vezmu si hlídku," pousmála se. Přikývla jsem a v tu chvíli jsem jí byla neuvěřitelně vděčná. Byla jsem strašně unavená. Než jsem se vrátila do postele, ještě jsem se naposledy otočila.
"Děkuju," vyhrkla jsem.
"Nemáš zač," usmála se, "Potřebuješ se vyspat."
Asi měla pravdu. Vrátila jsem se do chatky ze dřeva (Musela jsem uznat, že tohle bylo mnohem lepší, než ta provizorní věc, ve které jsme strávili první noc. Měli jsme těch chatek pět - jednu pro čtyři lidi a dali jsme si na nich opravdu záležet.) a zjistila, že moji spolubydlící už jsou uvnitř.
Rose seděla na posteli (Ano, opravdu to vypadalo docela jako postel, ačkoliv to samozřejmě nebylo úplně dokonalé.) a zírala do zdi.
Elisabeth pomalu oddychovala. Měla jsem podezření, že pro jistotu ani nevykročila z chatky. Protočila jsem oči. To snad nemyslí vážně! A teď spí jako zabitá!
Poslední dívka, se kterou jsem bydlela, byla Iniath. Bledá tmavovláska odněkud ze severu. Ležela v posteli, ale nespala. Dýchala nepravidelně a i přes tu tmu se mi zdálo, že má otevřené oči.
Došla jsem ke svému lůžku a lehla si. Myslela jsem, že neusnu, ale ještě než zhasly ohně, už jsem spala. Tentokrát mě čekala bezesná noc. Tedy zbytek noci.

Mise - 7. kapitola

14. listopadu 2015 v 17:52 | Hermi |  Mise
Panejo! Já překvapuju sama sebe! Silně pochybuji, že si toho ještě někdo všimne, ale je tu další kapitola Mise! Aplaus! Vlastně jsem ji už dlouho chtěla napsat, ale nebyla jsem schopná se donutit a teď jsem se k tomu nějak vrátila (Ano, po půl roce!) a začalo mě to znova bavit! Trochu jsem předělala původní záměr, ale každopádně brzo budu mít i osmou kapitolu!
P.S.: Skončili jsme u jídla a příprav na večer a na noc, jen tak mimochodem. :D



Popadla jsem kus dřeva, co ležel na zemi (což nebylo nikterak překvapivé, protože jsme na tom místě předtím nocovali a jelikož jsme lidé, nadělali jsme po sobě celkem obstojný bordel), klidně to mohl být i ten kus dřeva, kterým vzal Max minulou noc po hlavě upíra. No ano. Minulá noc byla nejhorší ze všech nočních mur, co mě kdy trápily. Ještě teď mě mrazilo v zádech, když jsem si vzpomněla na všechny ty potvory, které nás mohly bez mrknutí oka zabít. Najednou jsem se dost divila, že ještě žiju.
Zamyšlená jsem nepřítomně podala dřevo někomu do ruky a vydala se směrem ke strži, abych sehnala nové. Možná to s mou proslulou šikovností nebyl zrovna nejlepší nápad, ale jak jsem nad tím neměla čas přemýšlet, tak jsem prostě šla a ani jsem si nevšimla, že za mnou jde Dria.
"Mňau," ohlásila se a já sebou mírně cukla. To mě vytrhlo z myšlenek a já svůj stav nakonec zaškatulkovala jako "únavu". Přidřepla jsem si ke kočce a pohladila ji po hřbetě. Sotva slyšitelně zapředla. Nejspíš jsem byla vážně unavená. Koneckonců jsem nespala celou noc. A možná nebyl nejlepší nápad ani předčasně vycházet z té věci nejvíce asi připomínající lidi přepravující raketu. Ale odmítala jsem svou chybu přiznat. Alespoň se skupina rozčlenila na ty odvážnější a ty méně odvážné. Jinými slovy sraby. Někdy se hodí vědět, s kým se dá do budoucna počítat.
Za tyhle úvahy jsem měla sto chutí si nafackovat. Samozřejmě, že počítat se dá se všemi. Alespoň prozatím. Nikdo není až takový sebevrah, že by se dobrovolně přihlásil na Misi a nebyl si jistý, že je na to dostatečně připravený. Na druhou stranu některé věci byly otázkou subjektivního pocitu a povahy. Třeba já jsem dost litovala Rose, která sice nebyla slabá, ale tak mírumilovná povaha se mezi nás, myslím nehodila. Mezi skupinu tupounů, jako je Marco nebo Elisabeth, kterým jde buď jen o boty, nebo o vlastní frajerství. A zbytek podle nich potřebuje trvalý dohled těch, co si o sobě moc myslí, nebo tlustou vrstvu bublinkové fólie. Vzteky jsem kopla do kořene, co vystupoval ze země. Prostě jsem se nemohla zbavit Marcova výsměšného obličeje, který jsem měla neuvěřitelnou chuť znetvořit naprosto brutálním způsobem. Můžu já za to, že jsem ze sebe udělala absolutního pitomce hned při první možné příležitosti?
"Takže ty asi ráda pácháš sebevraždu, nemám pravdu?," ozvalo se za mnou. Tentokrát jsem sebou škubla asi třikrát víc, než když se objevila Dria. Prudce jsem se otočila a za mnou stál Marco. Já o vlku a vlk…
"Být tebou bych k té strži už nechodil."
Místo odpovědi jsem zkřivila obličej do ošklivého naštvaného šklebu.
"A ty mě jako sleduješ, nebo co?," dodala jsem znechuceně.
"Neřekl bych, že sleduju…jen se dívám, jestli neděláš nějakou hloupost, což ty samozřejmě jako obvykle děláš."
"Takže mi zakazuješ chodit pro dřevo?"
"Kdo řekl, že ti to zakazuju? Já jen říkám, že tam radši dojdu."
"Jasně. Protože ty jsi nejlepší. I dřevo sbíráš líp."
"Přirozeně," zakřenil se. Měla jsem sto chutí ho nakopat někam.
"Jdi se bodnout," odpověděla jsem radši místo toho. Přeci jen jsme se blížili k propasti a bylo by nemilé, kdybych zapříčinila to, že by se stala nějaká "nehoda". Na druhou stranu, kdyby Marco chtěl, tak už jsem byla třikrát "náhodou" rozpláclá na dně strže. Ale jistota je jistota.
Nakonec jsme se opravdu ocitli na okraji známé díry v zemi. Pustila jsem se pomalými opatrnými kroky po cestičce nalepené po obvodu strže, ale následovala mě jen Dria. Marco zůstal stát nahoře a se založenýma rukama a úlisným úsměvem mě pozoroval. Jen jsem čekala, co má za lubem tentokrát. Utahovat si ze mě? Nebo čeká, až mě zase bude muset zachránit? Čeká, až se znovu ztrapním? Myslím, že nebude muset čekat dlouho. S mou úžasnou šikovností bylo jen otázkou času, než ze sebe zase udělám idiota.
Nevšímala jsem si toho, co dělá nebo nedělá. Prostě jsem šla dál. Když jsem se ale ocitla na dně, nedokázala jsem se neohlédnout.
"Co na mě tak zíráš?," vyhrkla jsem, jakmile jsem uviděla jeho pitomoučký výraz. Pokrčil rameny.
"Nezírám. Ty možná zíráš, ale já se dívám. Dívám se, kdy to dřevo rozsypeš." To už jsem totiž do náruče pobírala kusy dřeva - prkna i klacíky.
"Nerozsypu ho," oponovala jsem.
"Víš, že tohle mě hrozně baví?," ušklíbl se, "Hádat se s tebou, i když víš, že mám stejně pravdu já."
Bože, to je takovej pitomec! Povzdechla jsem si. A ještě k tomu namyšlenej. Vražednější kombinaci neznám. Jestli ještě někdy do konce života budu mít možnost promluvit s nějakým Mexičanem, neudělám to. To bych ho totiž nejdřív musela zabít.
S plnou náručí dřeva jsem pomalu stoupala zpátky vzhůru a hlídala každý další krok, abych neuklouzla.
"Máš toho moc," konstatoval Marco.
"Houby," odsekla jsem a pokračovala.
"Nechceš mi něco dát?," pokračoval mile rád v rýpání.
"Nechci," prskla jsem. Uvažovala jsem, o co mu jde, jestli mi chce vážně pomoct, nebo jestli se mi snaží dokázat, že to nezvládnu a že jsem opravdu ten srab, za kterého mě má. A že nedokážu přinést ani hromádku dříví. Takhle jsem uvažovala, když jsem stoupala výš a výš s náručí dřeva, které se kývalo v mých rukách čím dál víc. Ale já jsem si odmítla připustit, že to nezvládnu. Nevím. Asi to nakonec bylo dobře, že mi šel Marco naproti, protože nebýt jeho, tak jsem tentokrát opravdu asi skončila na dně strže. Na druhou stranu jsem jeho ego ještě víc nakrmila.
Tak jako tak mi zase podklouzla noha, načež mě Marco v poslední chvíli chytil za pas a vzal si mě do náruče. Roztřesenými, strachy fialovými prsty jsem pevně svírala dřevo.
"To n-nebylo n-nutné," vypravila jsem ze sebe, když jsme zase stáli oba nad strží, nohama pevně na zemi.
"A-ale b-bylo," napodobil můj hlas se smíchem.
"To není vtipný," šťouchla jsem ho do žeber, ačkoliv to docela vtipné bylo. Stejně jsem nezněla moc důvěryhodně, protože jsem se neudržela a smála se stejně jako on.
"T-to t-teda j-je." A proti své vůli jsem se smála ještě víc. Odůvodňovala jsem si to jako euforii ze zjištění, že ještě žiju. Pomalým krokem jsme se vydali do tábora. Do končetin se mi vracela krev, ale srdce ještě pořád pumpovalo trochu přehnaně. Divím se, že jsem neměla infarkt.
"Takže to bychom měli dva nula pro mě," prohodil Marco.
"Jak dva nula?," prskla jsem, "No to teda ne! Já to takhle počítat nehodlám!"
"Jistě že ne," smál se mému náhlému rozčilení, "To bys mi toho brzy dlužila trochu víc, viď, srabíku?"
"Nic ti nedlužím. A přestaň mi tak říkat, strašně mě to štve."
"To je pointa, víš, srab - "
PLESK!
Marco se zastavil a promnul si rudou tvář.
"Tu jsem si nezasloužil, srabíku."
PLESK!
Ono by to té druhé tváři bylo líto. Potlačila jsem záchvat smíchu a snažila se vypadat vážně.
"Já tě varovala," prohlásila jsem celkem pyšně na své dílo. Takhle jsem snad ještě v životě nikomu nenafackovala. Marco se ale netvářil, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Po tváři se mu zase rozlil ten známý úsměv a vystřídal tak výraz čirého překvapení.
"Dobře, dobře," uznal s úsměvem, "Tímto ses srabíka definitivně zbavila. Gratuluji."
Upřela jsem na něj pohled něco jako "Tak vidíš, že nejsem srab" a s úsměvem pokračovala v chůzi. Div, že jsem si nezačala pískat.
***
Když jsme došli zpátky do tábora, stavba něčeho mezi domy a stany byla v plném proudu. Kupu dřeva jsem pohodila na zem. Na to, že jsme byli jen banda teenagerů, nám to docela šlo. To, co bylo zatím hotovo, vypadalo opravdu dobře. Stejně ale bude někdo muset držet v noci hlídku. Myslím, že dřevěné domky příšery neodradí, ať už jsou ta stvoření cokoliv. Pořád jsem z nich měla husí kůži.
Pak jsem si na něco vzpomněla.
"Máte ty komunikátory se Zemí?," obrátila jsem se na Nicholase, když jsem ho v davu našla.
"Myslím, že nemá cenu se se Zemí vůbec snažit spojit. Stejně už je po třech stech letech určitě polomrtvá, pokud ovšem ještě vůbec existuje," odpověděl.
"Tak to ne," prohlásila jsem rozhodně, "Jestli jsme tu z nějakého důvodu, tak proto, abychom dali vědět lidem na Zemi, jak to tu vypadá, a nevím, jak vy ostatní, ale já jsem sem neletěla zbytečně!"
To už všichni zbystřili a poslouchali náš rozhovor.
"Nemám problém," prohlásil Nicholas, "Ale ty přístroje si obsluhuješ sama."
"Klidně," přitakala jsem, "Kde jsou?"
"Má je Nadja," odpověděl a z davu se vynořila malá blondýnka, ale svalů měla na rozdávání. Najednou mě napadlo, že to jméno neznám. Byla jsem si téměř jistá, že ho na začátku nečetli. Usilovně jsem se snažila vzpomenout, jak se jmenuje doopravdy, ale paměť mi vypověděla službu. Místo toho jsem se snažila odhadnout národnost. Další černá díra v mozku. Neměla jsem nejmenší tušení. Mohla to být Evropanka, Američanka nebo Australanka…
To už mi ale podávala docela velký pytel s něčím připomínajícím vysílačky. Kývla jsem, rty naznačujíc "Díky" a pytel jsem si převzala. Vyndala jsem jednu z krabiček a porovnala ji s ostatními. Všechny byly naprosto stejné. Pohledem jsem mezi ostatními účastníky Mise vyhledala Ann. Byla skoro vedle mě. Ukázala jsem jí přístroj, co jsem měla v ruce a jakoby mimochodem se zeptala:
"Co jsi studovala?"
Nejdřív na mě upřela nevěřícný pohled, ale pak odpověděla:
"Studovala jsem toho víc, ale nikde jsem nevydržela déle, než rok. Zkoušela jsem masmédia, jazyky, přírodní vědy i matematiku. Myslím, že nic z toho není pro mě."
"Proto jsi tady?," ptala jsem se dál.
Přikývla. "Taky proto."
"A umíš s technikou?"
"Otoč tu vysílačku," řekla místo odpovědi. Poslechla jsem.
"Co je tam napsáno?"
Poslušně jsem přečetla nápis "Vyrobeno v Číně". Pak jsem se podívala na Ann.
"Ještě nějaké zbytečné otázky?," pousmála se.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a přístroj jí podala. Opatrně ho vzala do ruky a zkoumala ho pohledem. Já se obrátila na ostatní. Něco mě totiž napadlo.
"Já nevím, jak vy, ale nevzpomínám si, že bych ten komunikátor dávala do nějakého pytle." Vlastně to bylo myšleno spíš jako "Co mi tajíte?".
"Nadja se nabídla, že je vezme. Tvůj jsme dali k ostatním, když jsi byla v bezvědomí. V té stanici," vysvětlil Nicholas.
"Aha. Takže jste mě prostě okradli ve spánku," kývla jsem docela naštvaně, "Díky. Dobrý vědět."
Najednou mě zase přepadl ten podivný pocit. Rozbolela mě hlava a já si pomalu odešla sednout. Vyschlo mi v ústech a do toho, jako by přišla nějaká deprese. Bylo mi nějak divně. Stejně divně jako už předtím. Nahánělo mi to hrůzu. Co to jen může být? Chvíli jsem tam tak seděla a ostatním zřejmě přišlo, že trucuju. Nechala jsem je při tom. Zůstala jsem jako paralyzovaná až do chvíle, kdy Ann prohlásila:
"Mám to."
V tu chvíli jsem nadšeně vyskočila.
"Vážně?," přiběhla jsem k ní.
"Jo," přikývla, "Stačí zmáčknout tohle a můžeš mluvit," ukázala na sotva viditelné tlačítko na boku přístroje, "A tady je reproduktor. Funguje to jako vysílačka, jen nemám ponětí, jak to může jít na takovou vzdálenost. A mimoto mi chvíli trvalo, než jsem to tlačítko vůbec našla, takže si tu zjevně někdo dal dost práce s připravováním menšího kvízu pro tlupu neandrtálců."
"Nejsme tlupa neandrtálců," namítla jsem.
"Rrrozhodně tak ale vypadáme," konstatovala Trudy. Uchechtla jsem se a pohledem přelétla celou dvacetičlennou skupinku.
"Něco na tom bude."
"Mhmmmm!," protáhla Ann s výrazem říkajícím něco mezi "Přesně to jsem měla na mysli!" a "Vždyť jsem vám to říkala!"
"Dobře," pousmála jsem se, "Takže teď úplně vážně. Když zmáčknu tohle tlačítko, tak můžu mluvit?," ukázala jsem na něj. Ann přikývla.
"Myslím si to."
"Dobře." Nadechla jsem se a vydechla. A zmáčkla ho. Chvíli jsem čekala, jestli se z reproduktoru něco ozve a nakonec jsem se odhodlala promluvit.
"Haló?," promluvila jsem tázavě k někomu neurčitému, který tam nejspíš ani nebyl. Ve vysílačce to zapraskalo.
"Ano?," ozvalo se. Překvapeně jsem zírala na černou krabičku.
"Páni!" Hvízdla jsem, "Ono to fakt funguje!" Všichni okolo na mě zírali.
"Je tam někdo?," zjišťovala jsem směrem k přístroji.
"Hlásí se Země, přepínám," slyšela jsem. Div že jsem nevyprskla smíchy. To mám taky na konci každé věty nebo sdělení říkat "přepínám" a tvářit se jako válečný spiklenec? Nejspíš.
"Hlásí se celkem podivná planeta, která nevím, jak se jmenuje v podivné galaxii, která taky nevím, jak se jmenuje. Přepínám."
"Prostě jen odpovídejte na otázky, přepínám," následovalo.
"Na jaké?" "Přepínám" jsem záměrně vynechala. Ale ten hlas mě ignoroval.
"Jak je planeta velká? Přepínám."
"Jak to máme vědět? Den trvá déle, přepínám." Rozhodla jsem se, že prostě udělám to, co chtějí, a odpovím na pár otázek. Potom se ale budu ptát já.
"Teplota? Přepínám."
"Tak… pětadvacet? Nebo třicet?" Tázavě jsem se podívala na Ann. Přikývla. "Přepínám," dodala jsem.
"Dobře," pokračoval hlas, "Popište prostředí. Přepínám."
"É…les, vysoké stromy jako baobaby a sekvoje. Mají černou kůru. Je tu spousta mechu a různé barvy dřeva. U řeky jsou tyrkysové kořeny. V ní se válí ostré kamínky a okolo skáčou podivná stvoření, co vypadají jako fosforeskující kočky. Přepínám." Inteligentnější popis jsem ze sebe v tu chvíli dostat nedokázala.
"Hm, zvláštní… Našli jste nějaká jiná stvoření než kočky? Přepínám."
"Nejsou to kočky. Jsou to chytré přátelské fosforeskující kočky. A ano, života je tu až až. Žijí tu mimochodem dost podivní upíři, přepínám."
"V pořádku," pronesl hlas, "To je prozatím vše. Přeji příjemný pobyt. Přepínám."
"Tak počkat!," vyhrkla jsem, ale v komunikátoru to už jen šustilo. Hluchou vysílačku jsem podala zpět Ann.
"Co to bylo?," promluvila první Giulia, ta tmavovlasá Italka.
"Já nevím," přiznala jsem, "Čekala jsem trochu vděku za to, že jsme se obětovali a jeli sem. Tohle jsem nečekala."
"No," přidal se Marco, "Poněkud strohá konverzace, ale co můžeme čekat od úzkoprsých vědců?"
"Na tom něco bude," souhlasila Rose, "Chtějí informace."
"Správně," pokračoval Marco, "A co chceme my?"
Dvacetičlenný dav mlčel.
"Zábavu, vy suchaři."
"Jasně. Jak si představuješ zábavu?," ušklíbla jsem se. Místo odpovědi vytáhl z batohu tři lahve rumu.
"To nemyslíš vážně!," vykulila jsem oči.
"Ale jo," zubil se.
"Víš, jak to musí být hnusný po třech stech let?!"
"Mám takovou teorii - "
"Tvoje teorie mě nezajímají - "
"Nech mě domluvit," přerušil mě, "Netuším, jak to udělali, ale my jsme přežili tři sta let a vypadáme pořád stejně. Ale myslím, že logicky by i tohle mělo po třech stovkách let chutnat pořád stejně, ne?"
Chvíli jsem mlčela a uvažovala.
"Kolik tam těch lahví máš?"
"Ještě dvě," usmál se.
"Teď ne. Ale schovej je. Budou se hodit."
S trochu zklamaným výrazem přikývl.
"Jak si přejete, madam." V životě jsem snad neslyšela nic, co by znělo více ironicky, než tahle věta. Neochotně uklidil všechny lahve zpět do batohu, kterého jsem si bůhvíproč doteď nevšimla.
Rozdělali jsme oheň.