Mise - 7. kapitola

14. listopadu 2015 v 17:52 | Hermi |  Mise
Panejo! Já překvapuju sama sebe! Silně pochybuji, že si toho ještě někdo všimne, ale je tu další kapitola Mise! Aplaus! Vlastně jsem ji už dlouho chtěla napsat, ale nebyla jsem schopná se donutit a teď jsem se k tomu nějak vrátila (Ano, po půl roce!) a začalo mě to znova bavit! Trochu jsem předělala původní záměr, ale každopádně brzo budu mít i osmou kapitolu!
P.S.: Skončili jsme u jídla a příprav na večer a na noc, jen tak mimochodem. :D



Popadla jsem kus dřeva, co ležel na zemi (což nebylo nikterak překvapivé, protože jsme na tom místě předtím nocovali a jelikož jsme lidé, nadělali jsme po sobě celkem obstojný bordel), klidně to mohl být i ten kus dřeva, kterým vzal Max minulou noc po hlavě upíra. No ano. Minulá noc byla nejhorší ze všech nočních mur, co mě kdy trápily. Ještě teď mě mrazilo v zádech, když jsem si vzpomněla na všechny ty potvory, které nás mohly bez mrknutí oka zabít. Najednou jsem se dost divila, že ještě žiju.
Zamyšlená jsem nepřítomně podala dřevo někomu do ruky a vydala se směrem ke strži, abych sehnala nové. Možná to s mou proslulou šikovností nebyl zrovna nejlepší nápad, ale jak jsem nad tím neměla čas přemýšlet, tak jsem prostě šla a ani jsem si nevšimla, že za mnou jde Dria.
"Mňau," ohlásila se a já sebou mírně cukla. To mě vytrhlo z myšlenek a já svůj stav nakonec zaškatulkovala jako "únavu". Přidřepla jsem si ke kočce a pohladila ji po hřbetě. Sotva slyšitelně zapředla. Nejspíš jsem byla vážně unavená. Koneckonců jsem nespala celou noc. A možná nebyl nejlepší nápad ani předčasně vycházet z té věci nejvíce asi připomínající lidi přepravující raketu. Ale odmítala jsem svou chybu přiznat. Alespoň se skupina rozčlenila na ty odvážnější a ty méně odvážné. Jinými slovy sraby. Někdy se hodí vědět, s kým se dá do budoucna počítat.
Za tyhle úvahy jsem měla sto chutí si nafackovat. Samozřejmě, že počítat se dá se všemi. Alespoň prozatím. Nikdo není až takový sebevrah, že by se dobrovolně přihlásil na Misi a nebyl si jistý, že je na to dostatečně připravený. Na druhou stranu některé věci byly otázkou subjektivního pocitu a povahy. Třeba já jsem dost litovala Rose, která sice nebyla slabá, ale tak mírumilovná povaha se mezi nás, myslím nehodila. Mezi skupinu tupounů, jako je Marco nebo Elisabeth, kterým jde buď jen o boty, nebo o vlastní frajerství. A zbytek podle nich potřebuje trvalý dohled těch, co si o sobě moc myslí, nebo tlustou vrstvu bublinkové fólie. Vzteky jsem kopla do kořene, co vystupoval ze země. Prostě jsem se nemohla zbavit Marcova výsměšného obličeje, který jsem měla neuvěřitelnou chuť znetvořit naprosto brutálním způsobem. Můžu já za to, že jsem ze sebe udělala absolutního pitomce hned při první možné příležitosti?
"Takže ty asi ráda pácháš sebevraždu, nemám pravdu?," ozvalo se za mnou. Tentokrát jsem sebou škubla asi třikrát víc, než když se objevila Dria. Prudce jsem se otočila a za mnou stál Marco. Já o vlku a vlk…
"Být tebou bych k té strži už nechodil."
Místo odpovědi jsem zkřivila obličej do ošklivého naštvaného šklebu.
"A ty mě jako sleduješ, nebo co?," dodala jsem znechuceně.
"Neřekl bych, že sleduju…jen se dívám, jestli neděláš nějakou hloupost, což ty samozřejmě jako obvykle děláš."
"Takže mi zakazuješ chodit pro dřevo?"
"Kdo řekl, že ti to zakazuju? Já jen říkám, že tam radši dojdu."
"Jasně. Protože ty jsi nejlepší. I dřevo sbíráš líp."
"Přirozeně," zakřenil se. Měla jsem sto chutí ho nakopat někam.
"Jdi se bodnout," odpověděla jsem radši místo toho. Přeci jen jsme se blížili k propasti a bylo by nemilé, kdybych zapříčinila to, že by se stala nějaká "nehoda". Na druhou stranu, kdyby Marco chtěl, tak už jsem byla třikrát "náhodou" rozpláclá na dně strže. Ale jistota je jistota.
Nakonec jsme se opravdu ocitli na okraji známé díry v zemi. Pustila jsem se pomalými opatrnými kroky po cestičce nalepené po obvodu strže, ale následovala mě jen Dria. Marco zůstal stát nahoře a se založenýma rukama a úlisným úsměvem mě pozoroval. Jen jsem čekala, co má za lubem tentokrát. Utahovat si ze mě? Nebo čeká, až mě zase bude muset zachránit? Čeká, až se znovu ztrapním? Myslím, že nebude muset čekat dlouho. S mou úžasnou šikovností bylo jen otázkou času, než ze sebe zase udělám idiota.
Nevšímala jsem si toho, co dělá nebo nedělá. Prostě jsem šla dál. Když jsem se ale ocitla na dně, nedokázala jsem se neohlédnout.
"Co na mě tak zíráš?," vyhrkla jsem, jakmile jsem uviděla jeho pitomoučký výraz. Pokrčil rameny.
"Nezírám. Ty možná zíráš, ale já se dívám. Dívám se, kdy to dřevo rozsypeš." To už jsem totiž do náruče pobírala kusy dřeva - prkna i klacíky.
"Nerozsypu ho," oponovala jsem.
"Víš, že tohle mě hrozně baví?," ušklíbl se, "Hádat se s tebou, i když víš, že mám stejně pravdu já."
Bože, to je takovej pitomec! Povzdechla jsem si. A ještě k tomu namyšlenej. Vražednější kombinaci neznám. Jestli ještě někdy do konce života budu mít možnost promluvit s nějakým Mexičanem, neudělám to. To bych ho totiž nejdřív musela zabít.
S plnou náručí dřeva jsem pomalu stoupala zpátky vzhůru a hlídala každý další krok, abych neuklouzla.
"Máš toho moc," konstatoval Marco.
"Houby," odsekla jsem a pokračovala.
"Nechceš mi něco dát?," pokračoval mile rád v rýpání.
"Nechci," prskla jsem. Uvažovala jsem, o co mu jde, jestli mi chce vážně pomoct, nebo jestli se mi snaží dokázat, že to nezvládnu a že jsem opravdu ten srab, za kterého mě má. A že nedokážu přinést ani hromádku dříví. Takhle jsem uvažovala, když jsem stoupala výš a výš s náručí dřeva, které se kývalo v mých rukách čím dál víc. Ale já jsem si odmítla připustit, že to nezvládnu. Nevím. Asi to nakonec bylo dobře, že mi šel Marco naproti, protože nebýt jeho, tak jsem tentokrát opravdu asi skončila na dně strže. Na druhou stranu jsem jeho ego ještě víc nakrmila.
Tak jako tak mi zase podklouzla noha, načež mě Marco v poslední chvíli chytil za pas a vzal si mě do náruče. Roztřesenými, strachy fialovými prsty jsem pevně svírala dřevo.
"To n-nebylo n-nutné," vypravila jsem ze sebe, když jsme zase stáli oba nad strží, nohama pevně na zemi.
"A-ale b-bylo," napodobil můj hlas se smíchem.
"To není vtipný," šťouchla jsem ho do žeber, ačkoliv to docela vtipné bylo. Stejně jsem nezněla moc důvěryhodně, protože jsem se neudržela a smála se stejně jako on.
"T-to t-teda j-je." A proti své vůli jsem se smála ještě víc. Odůvodňovala jsem si to jako euforii ze zjištění, že ještě žiju. Pomalým krokem jsme se vydali do tábora. Do končetin se mi vracela krev, ale srdce ještě pořád pumpovalo trochu přehnaně. Divím se, že jsem neměla infarkt.
"Takže to bychom měli dva nula pro mě," prohodil Marco.
"Jak dva nula?," prskla jsem, "No to teda ne! Já to takhle počítat nehodlám!"
"Jistě že ne," smál se mému náhlému rozčilení, "To bys mi toho brzy dlužila trochu víc, viď, srabíku?"
"Nic ti nedlužím. A přestaň mi tak říkat, strašně mě to štve."
"To je pointa, víš, srab - "
PLESK!
Marco se zastavil a promnul si rudou tvář.
"Tu jsem si nezasloužil, srabíku."
PLESK!
Ono by to té druhé tváři bylo líto. Potlačila jsem záchvat smíchu a snažila se vypadat vážně.
"Já tě varovala," prohlásila jsem celkem pyšně na své dílo. Takhle jsem snad ještě v životě nikomu nenafackovala. Marco se ale netvářil, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Po tváři se mu zase rozlil ten známý úsměv a vystřídal tak výraz čirého překvapení.
"Dobře, dobře," uznal s úsměvem, "Tímto ses srabíka definitivně zbavila. Gratuluji."
Upřela jsem na něj pohled něco jako "Tak vidíš, že nejsem srab" a s úsměvem pokračovala v chůzi. Div, že jsem si nezačala pískat.
***
Když jsme došli zpátky do tábora, stavba něčeho mezi domy a stany byla v plném proudu. Kupu dřeva jsem pohodila na zem. Na to, že jsme byli jen banda teenagerů, nám to docela šlo. To, co bylo zatím hotovo, vypadalo opravdu dobře. Stejně ale bude někdo muset držet v noci hlídku. Myslím, že dřevěné domky příšery neodradí, ať už jsou ta stvoření cokoliv. Pořád jsem z nich měla husí kůži.
Pak jsem si na něco vzpomněla.
"Máte ty komunikátory se Zemí?," obrátila jsem se na Nicholase, když jsem ho v davu našla.
"Myslím, že nemá cenu se se Zemí vůbec snažit spojit. Stejně už je po třech stech letech určitě polomrtvá, pokud ovšem ještě vůbec existuje," odpověděl.
"Tak to ne," prohlásila jsem rozhodně, "Jestli jsme tu z nějakého důvodu, tak proto, abychom dali vědět lidem na Zemi, jak to tu vypadá, a nevím, jak vy ostatní, ale já jsem sem neletěla zbytečně!"
To už všichni zbystřili a poslouchali náš rozhovor.
"Nemám problém," prohlásil Nicholas, "Ale ty přístroje si obsluhuješ sama."
"Klidně," přitakala jsem, "Kde jsou?"
"Má je Nadja," odpověděl a z davu se vynořila malá blondýnka, ale svalů měla na rozdávání. Najednou mě napadlo, že to jméno neznám. Byla jsem si téměř jistá, že ho na začátku nečetli. Usilovně jsem se snažila vzpomenout, jak se jmenuje doopravdy, ale paměť mi vypověděla službu. Místo toho jsem se snažila odhadnout národnost. Další černá díra v mozku. Neměla jsem nejmenší tušení. Mohla to být Evropanka, Američanka nebo Australanka…
To už mi ale podávala docela velký pytel s něčím připomínajícím vysílačky. Kývla jsem, rty naznačujíc "Díky" a pytel jsem si převzala. Vyndala jsem jednu z krabiček a porovnala ji s ostatními. Všechny byly naprosto stejné. Pohledem jsem mezi ostatními účastníky Mise vyhledala Ann. Byla skoro vedle mě. Ukázala jsem jí přístroj, co jsem měla v ruce a jakoby mimochodem se zeptala:
"Co jsi studovala?"
Nejdřív na mě upřela nevěřícný pohled, ale pak odpověděla:
"Studovala jsem toho víc, ale nikde jsem nevydržela déle, než rok. Zkoušela jsem masmédia, jazyky, přírodní vědy i matematiku. Myslím, že nic z toho není pro mě."
"Proto jsi tady?," ptala jsem se dál.
Přikývla. "Taky proto."
"A umíš s technikou?"
"Otoč tu vysílačku," řekla místo odpovědi. Poslechla jsem.
"Co je tam napsáno?"
Poslušně jsem přečetla nápis "Vyrobeno v Číně". Pak jsem se podívala na Ann.
"Ještě nějaké zbytečné otázky?," pousmála se.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a přístroj jí podala. Opatrně ho vzala do ruky a zkoumala ho pohledem. Já se obrátila na ostatní. Něco mě totiž napadlo.
"Já nevím, jak vy, ale nevzpomínám si, že bych ten komunikátor dávala do nějakého pytle." Vlastně to bylo myšleno spíš jako "Co mi tajíte?".
"Nadja se nabídla, že je vezme. Tvůj jsme dali k ostatním, když jsi byla v bezvědomí. V té stanici," vysvětlil Nicholas.
"Aha. Takže jste mě prostě okradli ve spánku," kývla jsem docela naštvaně, "Díky. Dobrý vědět."
Najednou mě zase přepadl ten podivný pocit. Rozbolela mě hlava a já si pomalu odešla sednout. Vyschlo mi v ústech a do toho, jako by přišla nějaká deprese. Bylo mi nějak divně. Stejně divně jako už předtím. Nahánělo mi to hrůzu. Co to jen může být? Chvíli jsem tam tak seděla a ostatním zřejmě přišlo, že trucuju. Nechala jsem je při tom. Zůstala jsem jako paralyzovaná až do chvíle, kdy Ann prohlásila:
"Mám to."
V tu chvíli jsem nadšeně vyskočila.
"Vážně?," přiběhla jsem k ní.
"Jo," přikývla, "Stačí zmáčknout tohle a můžeš mluvit," ukázala na sotva viditelné tlačítko na boku přístroje, "A tady je reproduktor. Funguje to jako vysílačka, jen nemám ponětí, jak to může jít na takovou vzdálenost. A mimoto mi chvíli trvalo, než jsem to tlačítko vůbec našla, takže si tu zjevně někdo dal dost práce s připravováním menšího kvízu pro tlupu neandrtálců."
"Nejsme tlupa neandrtálců," namítla jsem.
"Rrrozhodně tak ale vypadáme," konstatovala Trudy. Uchechtla jsem se a pohledem přelétla celou dvacetičlennou skupinku.
"Něco na tom bude."
"Mhmmmm!," protáhla Ann s výrazem říkajícím něco mezi "Přesně to jsem měla na mysli!" a "Vždyť jsem vám to říkala!"
"Dobře," pousmála jsem se, "Takže teď úplně vážně. Když zmáčknu tohle tlačítko, tak můžu mluvit?," ukázala jsem na něj. Ann přikývla.
"Myslím si to."
"Dobře." Nadechla jsem se a vydechla. A zmáčkla ho. Chvíli jsem čekala, jestli se z reproduktoru něco ozve a nakonec jsem se odhodlala promluvit.
"Haló?," promluvila jsem tázavě k někomu neurčitému, který tam nejspíš ani nebyl. Ve vysílačce to zapraskalo.
"Ano?," ozvalo se. Překvapeně jsem zírala na černou krabičku.
"Páni!" Hvízdla jsem, "Ono to fakt funguje!" Všichni okolo na mě zírali.
"Je tam někdo?," zjišťovala jsem směrem k přístroji.
"Hlásí se Země, přepínám," slyšela jsem. Div že jsem nevyprskla smíchy. To mám taky na konci každé věty nebo sdělení říkat "přepínám" a tvářit se jako válečný spiklenec? Nejspíš.
"Hlásí se celkem podivná planeta, která nevím, jak se jmenuje v podivné galaxii, která taky nevím, jak se jmenuje. Přepínám."
"Prostě jen odpovídejte na otázky, přepínám," následovalo.
"Na jaké?" "Přepínám" jsem záměrně vynechala. Ale ten hlas mě ignoroval.
"Jak je planeta velká? Přepínám."
"Jak to máme vědět? Den trvá déle, přepínám." Rozhodla jsem se, že prostě udělám to, co chtějí, a odpovím na pár otázek. Potom se ale budu ptát já.
"Teplota? Přepínám."
"Tak… pětadvacet? Nebo třicet?" Tázavě jsem se podívala na Ann. Přikývla. "Přepínám," dodala jsem.
"Dobře," pokračoval hlas, "Popište prostředí. Přepínám."
"É…les, vysoké stromy jako baobaby a sekvoje. Mají černou kůru. Je tu spousta mechu a různé barvy dřeva. U řeky jsou tyrkysové kořeny. V ní se válí ostré kamínky a okolo skáčou podivná stvoření, co vypadají jako fosforeskující kočky. Přepínám." Inteligentnější popis jsem ze sebe v tu chvíli dostat nedokázala.
"Hm, zvláštní… Našli jste nějaká jiná stvoření než kočky? Přepínám."
"Nejsou to kočky. Jsou to chytré přátelské fosforeskující kočky. A ano, života je tu až až. Žijí tu mimochodem dost podivní upíři, přepínám."
"V pořádku," pronesl hlas, "To je prozatím vše. Přeji příjemný pobyt. Přepínám."
"Tak počkat!," vyhrkla jsem, ale v komunikátoru to už jen šustilo. Hluchou vysílačku jsem podala zpět Ann.
"Co to bylo?," promluvila první Giulia, ta tmavovlasá Italka.
"Já nevím," přiznala jsem, "Čekala jsem trochu vděku za to, že jsme se obětovali a jeli sem. Tohle jsem nečekala."
"No," přidal se Marco, "Poněkud strohá konverzace, ale co můžeme čekat od úzkoprsých vědců?"
"Na tom něco bude," souhlasila Rose, "Chtějí informace."
"Správně," pokračoval Marco, "A co chceme my?"
Dvacetičlenný dav mlčel.
"Zábavu, vy suchaři."
"Jasně. Jak si představuješ zábavu?," ušklíbla jsem se. Místo odpovědi vytáhl z batohu tři lahve rumu.
"To nemyslíš vážně!," vykulila jsem oči.
"Ale jo," zubil se.
"Víš, jak to musí být hnusný po třech stech let?!"
"Mám takovou teorii - "
"Tvoje teorie mě nezajímají - "
"Nech mě domluvit," přerušil mě, "Netuším, jak to udělali, ale my jsme přežili tři sta let a vypadáme pořád stejně. Ale myslím, že logicky by i tohle mělo po třech stovkách let chutnat pořád stejně, ne?"
Chvíli jsem mlčela a uvažovala.
"Kolik tam těch lahví máš?"
"Ještě dvě," usmál se.
"Teď ne. Ale schovej je. Budou se hodit."
S trochu zklamaným výrazem přikývl.
"Jak si přejete, madam." V životě jsem snad neslyšela nic, co by znělo více ironicky, než tahle věta. Neochotně uklidil všechny lahve zpět do batohu, kterého jsem si bůhvíproč doteď nevšimla.
Rozdělali jsme oheň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 10:35 | Reagovat

Tak neuvěřitelně mi ti chybělo! Mise, Désť, vy dvě, vaše komentáře... Dneska je můj šťastný den.
A je to návrat s grácií. U té kapitoly jsem si úžasně odpočinula, nabyla energii, ale zároveň se natěšila na další, protože je to opravdu napínavé.
Těším se na pokračování!

2 Hermi Hermi | 15. listopadu 2015 v 14:23 | Reagovat

[1]: Ó, děkuji moc! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama