Mise - 8. kapitola 1/2

29. listopadu 2015 v 16:41 | Hermi |  Mise
Zatím toho o moc víc nemám, ale dnes už bych asi nestihle dopsat druhou polovinu, tak sem dávám alespoň tohle...
P.S.: Zatím se to může zdát nuda, ale pevně doufám, že to brzy začne být zajímavější.


Seděli jsme mlčky všichni okolo táboráku. Bylo nás ještě stále dvacet. To bylo docela zvláštní. Čekala bych, že se náš počet začne už od samého začátku zmenšovat. Vlastně mi nejprve přišlo divné, že nás vůbec posílají tak málo a navíc tak nepřipravené. Časem mi však pomalu docházelo, že to možná nebude až takový problém. Rozhodně ne ten největší.
"To mi připomíná Zemi," zavzpomínala nahlas Rose.
"Mně tááky," přidala se Jeanette.
"Prosímtě, ty že jsi někdy v životě seděla u táboráku?," rozesmál se Marco a většina lidí s ním. Já se jen tak potutelně usmívala. Po dlouhé době jsem se zase jednou cítila jako doma. Nebo alespoň mezi svými.
"Cóše?!," rozčílila se Jeanette a já jsem se už nevydržela dívat dál na její rudnoucí obličejík ve svitu narůžovělého ohně. Vyprskla jsem smíchy tak nahlas, že mě musel slyšet snad celý les. A čím více zlostných francouzských slov ze sebe Jeanette sypala, tím více jsem se svíjela smíchy. Vážně jsem ji neměla ráda, ale rozesmát uměla, i když o to nestála.
"Nááchodou! Já jsem byla u tááborákchu spooustukrrrát!"
"Vážně?," uchechtl se Marco, "To jsem ještě neslyšel, že by na Eiffelovce pořádali táboráky. Co jste tam opékali? Francouzský sýry?"
"Urrrážíš moji zémi!"
"A Eiffelovku a sýry k tomu," dodal za ni se zlomyslným úsměvem.
"Je vous hais!," vřískala Francouzka. "Je vais vous tuer!"
A Marco ji s ledovým klidem a zlounským úsměvem sledoval. Váleli jsme se smíchy. Nakonec je od sebe nejspíš někdo musel odtrhnout. Sama nejlíp vím, jak Marco dokáže naštvat. Bohužel jsem toho asi ještě další minutu přes slzy od smíchu moc neviděla. Nakonec toho docela lituju.
Zbytek večera proběhl docela v klidu. Dojedli jsme zásoby, bavili se, smáli se a - jak už jsem řekla - chovali se po dlouhé době zase trochu jako doma. Mezitím se setmělo. K ohni se zatím nic neodvážilo přiblížit, ale měla jsem tak trochu pocit, že nás něco sleduje. Ten pocit jsem vlastně mívala poslední dobou docela často. A vázal se k němu ještě jiný pocit. Něco zvláštního. Takové to, když se vám zamotá hlava, sevřou se vnitřnosti, zatmí před očima a vy si musíte sednout. Než jsme přiletěli na planetu, jsem něco takového nezažila. Nevěděla jsem, jak tomu říkat, co proti tomu dělat, ani co to vlastně bylo. Věděla jsem jen, že jsem nebyla jediná, komu se tohle dělo. A teď to přišlo znovu. Naštěstí jsem seděla, takže jsem neměla kam upadnout nebo (přesněji řečeno) kam se zhroutit. Tak jako tak jsem ale zhluboka dýchala. Srdce se mi rozběhlo jako o závod, jako by se snažilo dohnat to, co ostatní orgány nestíhají kvůli sevření, v němž se ocitly. Na čele mi vyrašily kapky ledového potu a já i vsedě zavrávorala. Musela jsem se podepřít rukou.
"Děje se něco?," otočila se na mě Giulia. Dívala jsem se do země a přerývaně dýchala.
"Ne. Asi…," odpověděla jsem s obtížemi. Pak jsem už ani nekoukala na lidi. Jen jsem slyšela jejich hlasy. Poslední zřetelnou větu, co jsem slyšela, řekla Ann.
"Vím, co to je." Potom jsem omdlela.
***
Nade mnou se sklánělo několik obličejů. Ležela jsem na zádech na trávě vedle pohasínajícího ohně. Z vlasů mi tekla voda.
"Je vzhůru," konstatovala Ann.
"Vidím," odsekl Marco.
"Tak někdo třeba nevidí no!," zakoulela naštvaně očima.
"Tak dost," uklidňovala jsem je, "Co se stalo?" Popadla jsem se jednou rukou za bolavé čelo a druhou se zvedla do sedu. Rozhlédla jsem se okolo. Sněm u táboráku byl očividně oficiálně rozpuštěn a několik zvědavců se nahrnulo kolem mě, aby viděli, co se mi stalo.
"Polili jste mě vodou?!," zpražila jsem je naštvaným pohledem a rukou si prohrábla smáčené vlasy.
"Tak zaprvé," argumentovala Ann, "Je teplo, takže nechápu, proč ti to vadí. A zadruhé jsi vypadala, že se nehodláš vzbudit. Museli jsme zakročit."
"Museli? My? Takže kdo všechno se mě pokusil vykoupat?"
"Tady pan kolega," ozvala se Giulia a šťouchla loktem do Marca.
"Ty jsi chtěl, abych se vzbudila?," povytáhla jsem obočí, "Co se to s tebou proboha děje?!"
"Nic," prskl, "Jen by tu bez tebe byla docela nuda."
"Tak dost, vy dva," přerušila Ann naši naprosto smysluplnou debatu, "Tohle si můžete řešit jindy. Máme horší problém."
"Vážně? Jakej?," zjišťovala jsem docela vyděšeně.
"To si vážně všichni myslíte, že je to úplně normální?," vytřeštila nevěřícně oči.
"Jako co?, nechápala Trudy, která jako by se zjevila opodál.
"Je to jako nemoc. Postupuje to pomalu, ale šíří se to dál a dál. Postupně to sežere celý organismus, jestli s tím hned něco neuděláme!"
"Jsi jen trochu moc paranoidní. Dej si chvilku pauzu, jo?," uklidňoval ji Marco.
"Počkej, já to myslím vážně! Co když jsme se při příletu něčím nakazili a pomalu nás to ničí? Co když to začne nevolností, bude pokračovat omdléváním a skončí smrtí? Co když to nepůjde vyléčit a co když budeme do pár dní všichni mrtví?!"
"Nebudeme," namítla jsem, "To nehrozí. Navíc už je mi dobře. Nepanikař."
"Když myslíš…"
***
Toho večera se mi špatně usínalo. Ačkoliv bych to nikdy nepřiznala, ještě pořád mě bolela hlava a pořád jsem jasně slyšela ta slova.
"Je to jako nemoc. Postupuje to pomalu, ale šíří se to dál a dál. Postupně to sežere celý organismus."
"Co když jsme se při příletu něčím nakazili?"
Na hlídku se obětovala Trudy, ale já dobře věděla, že stejně bude za chvíli křičet o pomoc a my budeme muset všichni vstát. Těžká víčka mi klesala, ale mozek jim nedal spát. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem kvůli únavě přeci jen usnula. Možná by však bylo lepší, kdybych snad vůbec neusínala.
Stála jsem na okraji propasti. Věděla jsem, že se každou chvíli zřítím rovnou na dno. Mohla jsem jen sledovat, co je přede mnou a čekat, kdy to přijde. Dno propasti jako by se vzdalovalo stále víc a víc. Zahleděla jsem se do té závratné hloubky a spatřila na tam dole dřevo. Přimhouřila jsem oči, abych lépe viděla. Na dně bylo několik desítek naostřených dřevěných kopí namířených přímo na mne a čekajících, až se na ně nabodnu. Srdce se mi divoce roztlouklo a já zavrávorala na okraji propasti. V dalším okamžiku jsem se řítila vstříc hrotům oštěpů a tentokrát tu nebyl žádný Marco, který by mě chytil. Nebyl tu nikdo. Jen temná noc a můj opuštěný výkřik.
Ale nebyla jsem jediná, kdo křičel. Posadila jsem se na provizorní posteli a dýchala jako o život. Srdce mi tlouklo jako zběsilé. Po čele mi stékaly krůpěje ledového potu. Zvenku jsem slyšela hlasy a viděla záblesky ohně. Malátně jsem se zvedla a šla se podívat, co se stalo. Byla jsem tak vyděšená a rozespalá, že mi vůbec nedocházelo, s čím jsem usínala. Nenapadlo mě, že by mohla křičet Trudy na hlídce nebo někdo z lidí, které přivolala. Upřímně, to mě napadlo až, když jsem stála skoro před ohništěm, kde se to hemžilo lidmi. Byla hluboká noc a tmu prozařovaly narůžovělé plameny ohně. Všichni se seběhli kolem ležící postavy. Vlastně dvou postav. Pokud se to druhé dalo považovat za postavu. První postava byla Trudy. Druhá byla cosi mimozemsky podivného. Od zad až na zem by se mu ve stoje táhla dlouhá tmavě fialová křídla. Obličej mu hyzdil přerostlý zobák a malička prasečí očka prázdně zírala do noci. Přeběhl mi mráz po zádech a ještě stále rozespale jsem zalapala po dechu. Protírala jsem si oči a upřela je na ležící Němku. Měla nezdravě vybledlou pleť, ale jinak se na první pohled nezdálo, že by jí něco bylo. Když jsem se ale trochu rozkoukala, spatřila jsem na její noze obrovskou silně krvácející ránu. V tu chvíli mi začalo opravdu pořádně vrtat hlavou, co se tu stalo. A také se mi udělalo opravdu dost nevolno. Bohužel jsem nebyla dostatečně při smyslech, abych cokoliv zjišťovala. Jen se mi z toho všeho tlaku podlomila kolena a já klesla do orosené trávy. V tu chvíli se na mě několik lidí podívalo.
"Taro? Jsi v pořádku?," promluvila Ann.
Sotva znatelně jsem přikývla. "Co…co se…?," vypravila jsem ze sebe.
"Trudy měla hlídku," vysvětlila, "a tohle ji pokousalo. Nevíme, co s tím."
Znovu jsem si prohlédla odpornou ránu na dívčině noze. Zvedl se mi žaludek a já se jen tak tak stihla doplazit po čtyřech k nejbližšímu stromu a vyzvracet se tam. Zhluboka jsem dýchala. Sakra. Tohle se začíná zhoršovat. Mohlo mi dojít, že to, že jsme ještě stále všichni celí, bylo možná jen pořádné začátečnické štěstí. A že to nejhorší nás teprve čeká.
Vrátila jsem se k ostatním, a ačkoliv jsem byla nejspíš trochu zelená v obličeji, chtěla jsem se pokusit pomoct.
"Je to jedovatý?," zeptala jsem se Ann.
"Nevím. Podívej se," odvětila.
Sehnula jsem se k té potvoře a opatrně jí otevřela zobák. Nikde jsem žádné jedové žlázy ani zuby neviděla. Nejspíš to nic nebude. Jen ji to kouslo.
"Nic," řekla jsem s úlevou. Ann vypadala, že se taky docela oddychla. Marco se prodral vznikajícím dvacetičlenným davem až k nám a prohlásil, že se to musí vydezinfikovat.
"Jak chytré!," odfrkla jsem si ironicky, "A čím?"
"Nebuď hned tak zlá," bránil se, "Mám to do detailu promyšlené!"
"Ovšem!," vykřikla jsem, "Jak jinak? Ty máš všechno do detailu promyšlené!"
Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se z davu Giulia.
"Má pravdu," souhlasila se mnou, "není tu nic, čím bys to mohl vydezinfikovat."
"To jsem vážně jedinej, kdo ještě nezapomněl na ty tři flašky rumu?!" Měl pravdu. Alespoň já jsem na ně úplně zapomněla. V tu chvíli jsem vytřeštila oči a praštila se dlaní do čela.
"No jo vlastně!," vykřikla jsem, "Dej je sem!"
Marco se nenechal dlouho pobízet. Hned mi vrazil do ruky láhev nahnědlé tekutiny. Změřila jsem si ji několikrát pohledem.
"Víš jistě, že s tím po třech stoletích nic není?," ujistila jsem se nedůvěřivě.
"Ne," usmál se, "Ale čím déle to prohlížíš, tím to bude horší." Musela jsem uznat, že v tomhle měl pravdu. Pak už jsem se moc nerozmýšlela a odzátkovala láhev. Pak jsem nalila alkohol na trudinu ránu. Trochu to zasyčelo, ale to jsem skoro neměla možnost slyšet, protože jsem myslela, že mi praskne hlava, když dva lidi zakřičeli ve stejnou chvíli, každý něco jiného. Trudy prostě zaječela, protože ji to očividně dost bolelo, ale Marco se mnou ještě k tomu divoce zacloumal, protože mu nejspíš připadalo, že jsem ho snad neslyšela, ačkoliv se vsadím, že svým výkřikem "Šetři s tím, sakra!" vzbudil polovinu lesa.
"Rumu není nikdy dost," dodal o poznání tišeji.
"Vážně?!," obořila jsem se na něj, "A proto na mě řveš přes celý les, i když jsem vedle tebe?!"
"Jo," odpověděl prostě. Měla jsem v tu chvíli sto chutí ho zabít. Nebýt mé úžasné schopnosti sebeovládání, už bych ho dávno polila alkoholem. Nebo, ještě lépe, bych mu tu láhev omlátila o hlavu. Zasloužil by si to! Místo toho jsem se ale zhluboka nadechla a počítala do dvaceti.
Ann mezitím vázala Trudy na nohu nějaké listy. Lepší obvaz jsme bohužel neměli. Ohlédla se na nás ostatní.
"Běžte se vyspat, já se o ni postarám a vezmu si hlídku," pousmála se. Přikývla jsem a v tu chvíli jsem jí byla neuvěřitelně vděčná. Byla jsem strašně unavená. Než jsem se vrátila do postele, ještě jsem se naposledy otočila.
"Děkuju," vyhrkla jsem.
"Nemáš zač," usmála se, "Potřebuješ se vyspat."
Asi měla pravdu. Vrátila jsem se do chatky ze dřeva (Musela jsem uznat, že tohle bylo mnohem lepší, než ta provizorní věc, ve které jsme strávili první noc. Měli jsme těch chatek pět - jednu pro čtyři lidi a dali jsme si na nich opravdu záležet.) a zjistila, že moji spolubydlící už jsou uvnitř.
Rose seděla na posteli (Ano, opravdu to vypadalo docela jako postel, ačkoliv to samozřejmě nebylo úplně dokonalé.) a zírala do zdi.
Elisabeth pomalu oddychovala. Měla jsem podezření, že pro jistotu ani nevykročila z chatky. Protočila jsem oči. To snad nemyslí vážně! A teď spí jako zabitá!
Poslední dívka, se kterou jsem bydlela, byla Iniath. Bledá tmavovláska odněkud ze severu. Ležela v posteli, ale nespala. Dýchala nepravidelně a i přes tu tmu se mi zdálo, že má otevřené oči.
Došla jsem ke svému lůžku a lehla si. Myslela jsem, že neusnu, ale ještě než zhasly ohně, už jsem spala. Tentokrát mě čekala bezesná noc. Tedy zbytek noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 3. prosince 2015 v 21:01 | Reagovat

Zdravím. Omlouvám se, že jsem si to nepřečetla dříve, ale nemám vůbec čas. Bylo to opět úžasné, hlavně atmosférou, ostatně jako všechny tvé povídky.
Jen bych měla dvě výtky - zaprvé, zrušila bych ty závorky. Nepůsobí to dobře. A když už tam chceš ty poznámky mít, nahraď závorky pomlčkou před tou poznámkou a čárkou za ní.
A zadruhé...listy by rána obvázat nešla. Už jsem něco podobného kdysi zkoušela. Mohli si prostě utrhnout kus oblečení nebo tak něco.
Ale jinak to bylo opravdu nádherné. Ale jestli necháš Trudy, aby jí bylo něco hrozného, přísahám, že si tě najdu a přizabiji tě :-)

2 Hermi Hermi | Web | 5. prosince 2015 v 17:34 | Reagovat

[1]: V pořádku. Myslím, že já chápu nejlépe, když někdo nemá volný čas. A za připomínky moc děkuji, pokusím se to změnit. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama