Mise - 8. kapitola 2/2

31. ledna 2016 v 17:14 | Hermi |  Mise
Skvěle, teď už nemám čas vůbec na nic. Zoufale se snažím stíhat všechno, ale ono to nějak nejde. A o víkendech, kdy bych měla mít konečně volno, dělám všechny projekty úkoly do školy, co jsem v týdnu nestihla. Nějak nad tím ztrácím kontrolu. To není dobrý! Každopádně jsem po nevím jak dlouhé době dala po částech dohromady zbytek osmé kapitoly Mise...


Ráno mě probudily paprsky prvního ze dvou Sluncí. Chatka se koupala ve zlatém světle a zvenku se ozývaly hlasy. Ostatní v chatce ještě spali. Potichu, abych je nevzbudila, jsem vyšla ven a rozhlédla se. Spousta lidí už byla na nohou. Chvíli jsem uvažovala, proč všichni vstali tak brzy, ale pak mi došlo, že to bude nejspíš tím, jak dlouhé jsou tu noci. Stejně dlouhé jako dny. A my, ačkoliv nemáme hodiny, jsme už tak nějak zjistili, že tu dny trvají o poznání déle než na Zemi.
Ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem mezi ostatními uviděla Ann, která nevypadala, že by se jí něco stalo po zbytek noci, kdy měla hlídku. Zato Trudy jsem nikde neviděla. Usoudila jsem, že ji nejspíš nechali vyspat. Měla asi těžkou noc. Došla jsem až k Ann.
"Co Trudy? Jak se má?"
"Nevím," odvětila, "od té doby jsem ji neviděla." Zívla. Přikývla jsem.
"Tarro?," uslyšela jsem za sebou hlas. Prudce jsem se otočila a za mnou stál Max. Podívala jsem se na něj s nevyřčenou otázkou "Co je?".
"Chceme jít hledat něco k jídlu," vysvětlil, "Myslel jsem, že bys chtěla jít s námi." Zamyslela jsem se. Mohla by to být dobrá příležitost, jak se odreagovat od všeho toho, co se stalo. Od Trudy a jejího zranění a od všeho toho šílenství.
"Můžu?," obrátila jsem se zpátky na Ann. Ta jen souhlasně přikývla. A tak jsem se vydala za Maxem. Na okraji mýtiny čekalo už pár lidí. Giulia, Vladimir a ten Španěl… Fernando? Než jsme opustili tábor, přidala se k nám Dria. Říkala jsem si, že se může vždycky hodit.
Mlčky jsme se vydali směrem do lesa. Až po nějaké době se ozvala Giulia.
"Co vlastně přesně hledáme?"
"No," odpověděl Max, "vlastně nevím. Myslel jsem, že třeba najdeme nějaké ovoce nebo zeleninu. Ale jak se tak koukám, tak nejspíš ne."
"Musí tu něco růst," namítla jsem, "Vždyť co by ta zvířata jedla?"
"Na tom něco bude," zapřemýšlel Max, "Ale tady nikde nic neroste. Jen tráva."
"A strómy," dodal Vladimir.
"To je ono!," zašeptala jsem sama pro sebe, "Stromy!" Zvedla jsem hlavu a paprsky ranního slunce mi skrz listy baobabů dopadly na tvář.
"Musíme na stromy," řekla jsem dost nahlas, aby mě ostatní slyšeli.
"Zbláznila ses?," zděsil se Max. Giulia se přidala:
"Zamysli se, Taro. Tam přece nikdy nevylezeme!"
"Nemusíme tam lézt," napadlo mě.
"Je to moc vysoko. Tam se nemůžeme dostat."
"Posloucháš mě vůbec? My se tam nemusíme dostat."
"Cože?," měřil si strom pohledem Max, "A to s tímhle chceš jako třřřást, dokud z toho něco nespadne? Nerrrad ti kazím iluze, ale ty kmeny jsou docela silné."
"Ne. Ale pokud vím, tak kočky lezou na stromy," usmála jsem se a kývla směrem k Drie. Ta poplašeně mňoukla.
"Pokud vím, tak ani v Británii nejsou takhle obří stromy," ozval se Fernando.
"Ale ani takovéhle kočky," ušklíbla jsem se.
"A jak jí chceš vysvětlit, co potřebujeme?," zamračila se Giulia. Obrátila jsem se na Driu. A ukázala jí, co potřebujeme. Modlila jsem se, aby byla o dost chytřejší než normální kočka. Ale moje obavy byly zbytečné. Dria vypadala, že hned pochopila. Vytasila drápky a nahodila odhodlaný pohled. Pak vyrazila směrem ke stromu. Zaryla drápy do kůry a v mžiku byla v koruně. Nestačili jsme zírat.
"Fajn," vydechla jsem trochu nervózně, "Můžeš nám hodit nějaké ovoce, Drio?"
Pravděpodobně mi nerozuměla nic kromě svého jména, ale jak prolézala korunu, zavadila každou chvíli o jinou větev a na zem kolem nás dopadaly různé kusy ovoce tak rychle, že jsme se skoro nestačili vyhýbat, natož abychom ho chytali. Dria přelézala mezi korunami stromů a skákala z jedné do druhé. Vlastně mě docela udivilo, jak je možné, že roste na jednom stromě více druhů ovoce.
Po nějaké chvíli bez větších obtíží slezla zpět na zem a my všichni jsme jen stáli a neschopni slova zírali na zvíře před sebou.
"Co jsi zač?," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Ale Dria jen rádoby provinile mňoukla.
"Je jedno, co je zač. Hlavně, že nám sehnala jídlo," zakončila Giulia. Posbírali jsme tolik ovoce, kolik jsme unesli a vraceli se do tábora.
Už u vstupu na mýtinu se přihnal Marco.
"Tak co? Máte něco?"
Ani jsem nemusela odpovídat. Místo toho jsem ukázala plnou náruč podivného ovoce všelijakých barev a tvarů a pyšně se pousmála.
"Skvěle!," rozzářil se, "Mám totiž super mega úžasnej nápad!"
"Bezva," přikývla jsem, "A povíš mi ho?"
"Ne," uculil se.
"Proč ne?!"
"To je moje super mega úžasný překvapení!," smál se.
"Přestaň! O co jde?"
"Jde o to, že na uskutečnění potřebujeme barvu. Spoustu barvy."
Nechápavě jsem nakrčila obočí, když v tu chvíli mi došlo, co mi celou dobu naznačuje. Pohledem jsem spočinula na jídle, které jsme donesli do tábora. A pochopila jsem, co zamýšlí.
"To ovoce," vysvětlil i přesto, "Dalo by se rozmačkat."
"Potřebujeme ho na jídlo," namítla jsem.
"Netvrď mi, že to všechno sníš. A nevím, jestli jste s ním hráli vybíjenou, nebo co, ale už teď je částečně na kaši."
"Nemůžu za to, že spadalo ze stromu," ohradila jsem se. Ale on to nevnímal.
"A ještě jednu věc budeme potřebovat."
"A smím se zeptat, jakou?," opáčila jsem kysele.
"Provaz."
***
Seděla jsem na velkém kameni poblíž řeky a splétala provaz. Trvalo to dlouho a byla to pořádně úmorná práce, ale už mi sahal až k nohám. Byla jsem na sebe pyšná. Vlastně jsme vymysleli hodně způsobů, jak vyrobit lano, ale jen některé jsme použili. Návrh číslo jedna: svázat tkaničky. Skvěle, teď se mi budou až nadosmrti vyzouvat boty! Návrh číslo dvě: svázat nepotřebné části oblečení. Pár lidí mělo šátek. Návrh číslo tři: Svázat vlasy. Nevím, kdo ten nápad měl, ale já se ostříhat nenechám, takže hádám, že návrh neuspěl. Návrh číslo čtyři: Jeden z druhů ovoce bych přirovnala ke kokosu. Ale měl podstatně delší vlásky - hádám, že u skutečných kokosů je to lýko. A to jsem právě teď dělala. Loupala z kůry vlásky a splétala je dohromady. Nečekala jsem, že to bude fungovat, ale kupodivu byl provaz pevný a držel pohromadě. Opodál někdo šmodrchal tkaničky a Jeanette si omotávala okolo krku kilometr dlouhý šátek ze všech možných kusů oblečení a tvářila se jako modelka. Obrátila jsem oči v sloup a pokračovala v práci.
Po pár hodinách - rozhodně mi to přišlo jako hodiny - jsem měla práci hotovou a vyčerpaně jsem se zhroutila do měkké trávy. Neuvěřitelně mě bolely ruce. Musela jsem nad ohněm opálit konce lana, aby se netřepily a nerozmotávaly. Nakonec to vypadalo opravdu dobře. Ale jestli to marcovo "překvapení" bude nějaká bezvýznamná hloupost, tak ho na tom provaze nejspíš oběsím. Uklidňovala jsem se tím, že provaz se hodí vždycky. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že další už vyrábět nebudu, ani kdyby mě chtěli třeba ukamenovat!
S výtvorem v ruce jsem se vracela do tábora. Už na kraji mýtiny mě něco zarazilo. Přímo uprostřed osady ležel krátký kus tlustého stromu. Chvíli jsem zmateně zírala a nakonec jsem se rozhodla se prostě někoho zeptat. U obrovského kusu dřeva seděl Mike, kluk, kterého jsem moc neznala, a nožem vyrobeným z říčního kamene, dřeva a smůly vyřezával do kmene pořádně velikou prohlubeň. Ale neprošel skrz. Spíš jako by vyráběl nějakou nádobu.
"Na co to je?," nakrčila jsem obočí, až se mi mezi ním udělala vráska.
"Počkej," odpověděl a udělal poslední řez nožem. Poslušně jsem vyčkávala, co se stane. On sáhl po ovoci, co jsme přinesli a vybral z něj jen to červené, načež ho naházel do prohlubně. Ta byla dost hluboká, aby nevypadlo.
"Tak," usmál se, "Teď se zuj."
"Cože?!," vyhrkla jsem nechápavě.
"Řekl jsem zuj se," zopakoval. Poslechla jsem.
"A postav se dovnitř."
V tu chvíli mi to začalo docházet.
"Aha!," rozesmála jsem se, "Tady se vyrábí barva!" Nevím proč, ale hrozně mě bavilo rozmačkávat nohama ovoce. Šlapala jsem na místě a pode mnou se tvořila spousta zářivě červené barvy. A za nějakou chvíli už to nevypadalo jako rajská omáčka, ale jako červená barva, což jsem považovala za dobré znamení. Za mnou se ozval něčí hlas a já sebou trhla. Až potom mi došlo, že je to Trudy.
"Co to děláte?," usmívala se.
"Vyrábíme barvy," odpověděla jsem, "Co noha?"
"Barrrvy?!," vyjekla nadšeně a můj dotaz ignorovala.
"Jo, barvy. Ptala jsem se -"
"A můžu taky?" Po tváři se jí rozlil široký úsměv.
"Můžeš," odpověděl Mike a mně došlo, že už se o její noze asi nedozvím. Každopádně se netvářila, že by ji to nějak moc bolelo. Během deseti vteřin si zula boty a vystřídala mě na místě šlapače ovoce. Moje nohy teď vypadaly, jako kdybych někoho zabila, udělala z něj nějaký odporný lektvar, nalila ho do mísy a pak si do toho stoupla. Vlastně bych se nedivila, kdyby se mi následujících pár minut, než si nohy opláchnu, všichni vyhýbali.
Když jsem vykročila směrem k potoku, uviděla jsem Maxe, jak jde přímo proti mně.
"Co to dělá?," vyhrkl zděšeně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslí Trudy.
"No… vyrábí barvu," vysvětlila jsem.
"Kdo jí to dovolil?!"
"É…" Na to jsem neměla odpověď. Max už se ale rozeběhl k Trudy a prohlásil celkem nahlas, že to nemůže, protože je zraněná.
"Jsem úplně zdravá, přestaň, Maxi!," okřikla ho Trudy. Očividně ji docela bavilo vyrábět barvu.
"Ann řřříkala, že bys měla ležet."
"Vždycky posloucháš Ann?," odsekla. Tím debata skončila. Max poraženecky klesl na kus kmene a naštvaně si odfrkl. Takže Trudy byla asi v pořádku, což mě těšilo. Nejspíš mě tu už nebylo potřeba, tak jsem se znovu vydala k vodě.
Kameny v říčce se ve slunečním světle blyštily jako diamanty. Tyrkysové šlahouny podél vody se klikatily v různých obrazcích a do toho všeho se čas od času zpoza stromu vynořila svítící kočka. Byl to stejně krásný pohled jako poprvé. A voda byla průzračně čirá. Snadno jsem dohlédla na oblázky na dně. Ponořila jsem nohy do vody - v tom nejhlubším místě skoro až po kolena - a s potěšením zjistila, že voda je příjemně studená. Rozhlédla jsem se a uviděla něco, co by tam být nemělo. Ann seděla na velkém kameni pár metrů ode mě a něco vyráběla. Přesně jako já před půl hodinou.
"Co je to?," zeptala jsem se zvědavě. Přišla jsem trochu blíž a zjistila, že Ann drží klacek a lepí ho mízou ze stromu k jinému.
"Měl to být žebřík," usmála se smutně, "Ale myslím, že to nebude úplně fungovat."
"Myslím, že bude," řekla jsem, "Ale na co? Na co proboha potřebujeme žebřík?"
"Jen jsem myslela, že by se mohl hodit," odpověděla. Možná jsem vážně trochu moc paranoidní, ale tohle jsem jí ani trochu nevěřila.
"Jasně," přikývla jsem sarkasticky.
"Myslíš, že kecám?," nadzvedla trochu jedno obočí.
"Tak trochu."
"Fajn," usmála se, "Byla jsem pověřena jeden vyrobit. Ale neřekli mi na co."
"A kdo tě pověřil?"
"Marco," řekla prostě.
"Vážně?!," smála jsem se, "O co mu sakra jde?"
"Říkal nějaké překvapení."
"Vím. Ale to mi prostě nestačí. Kdo ví něco víc?"
"No," přemýšlela chvilku, "Nicholas."
A tak jsem se rozhodla.
"Zeptám se jeho."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. března 2016 v 15:20 | Reagovat

Já jsem to neokomentovala? Stydím se...
No, má to stejně nádhernou atmosféru jako obvykle. Opravdu jsem zvědavá, co má Marco v plánu, a jestli to nebude dost dobré, oběsím s Tarrou jeho a pak i jeho autorku, protože tolik práce přece nemůže vyjít nazmar :-)
Krása, opravdu. Tvé povídky mi chybí.

2 SergiooP SergiooP | E-mail | 16. ledna 2017 v 17:23 | Reagovat

I found this page on 17th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

3 ZdenekH ZdenekH | E-mail | 17. ledna 2017 v 16:18 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na hermi-efi-stories.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

4 FelixY FelixY | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:05 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

5 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 25. ledna 2017 v 3:06 | Reagovat

úžasně napsáno

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama